Bajkeři – Recenze – 30%

Česká teenagerská komedie Bajkeři je celovečerním kino-debutem doposud televizního režiséra Martina Koppa (Vyšehrad, Vinaři, Ohnivý kuře), natočená podle původního scénáře Petra Kolečka, autora scénářů (a jejich divadelních předloh) k filmům Zakázané uvolnění či Padesátka. Příběh je o třech náctiletých klucích, kteří se víceméně proti své vůli vydávají na několikadenní výlet na kolech, přičemž s nimi shodou okolností sdílí cestu čtveřice děvčat na sportovním soustředění. A jejich sexistický trenér.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Zdaleka nejlepší na celém filmu je ona trojice hochů, která je celkem dobře napsaná a v rámci možností i slušně zahraná. Dva z nich (Adam Mišík a Jan Komínek) jsou nevlastní bratři, co znají svět jen z počítačových her nebo sociálních sítí, takže se bez mobilu nikam nehnou a jsou zcela nepoužitelní k praktickým věcem, jako je stavba stanu, sekání dříví nebo opravdová komunikace se skutečnými dívkami. Třetí z nich (Vojtěch Machuta) je známý jako homosexuální módní poradce na YouTube, natáčením videí na internet živí sebe i své rodiče, ale nebaví ho to a homosexualitu navíc pouze předstírá.

Dohled nad nimi má přítelkyně otce jednoho z nich (Hana Vagnerová), po níž slizce vyjíždí zmíněný trenér (Pavel Nečas), přičemž ti už jsou napsaní o dost hůř (Nečasův machistický buran s fetišem na cyklistickou hantýrku je takřka nesnesitelný). Ještě podstatně slaběji definovaná jsou ovšem ta čtyři mladá děvčata, omezená na pouhé jednorozměrné sexuální trofeje s minimem osobnosti, přičemž dvě z nich jsou dokonce vyloženě do počtu, neb do děje vůbec nijak nezasahují.

Mezi dementně neohrabanými pokusy hlavních hrdinů o kontakt s opačným pohlavím a opatrným objevováním toho, že existuje i svět mimo obrazovku počítače a displej mobilu (chlapci ani netuší, co znamená slovo „táborák“), se občas prostřihne i na postavy jejich rodičů (Suchánek, Hybnerová, Postránecký, Matonoha), degradovaných nicméně do ostudných figurek podpantofláka, karikatury psycholožky, bodrého bývalého sportovce a sexuálního úchyla. Suchánek a Postránecký to ještě alespoň místy zachraňují svými komediálními kreacemi, Hybnerová a Matonoha se však stali dokonalými oběťmi trapné křeče.

Každopádně co se týče příběhu a interakce mezi postavami, tak to je oboje vyloženě strašné. Nemá cenu řešit nějakou zásadní logiku v chování postav a v jejich motivacích, jestli během celého výletu jedli i něco jiného než buřty, nebo odkud vzali stany, když se od začátku plánovali ubytovat v penzionu. Ale co úplně rozdýchat nelze, je třeba to, že jedna z hrdinek považuje jednoho z chlapců po celou dobu za podivínského úchyláka, avšak když se ukáže, že dotyčný umí hrát na kytaru, tak to děvče najednou na všechno zapomene a začne ho balit. Nebo když se na něj potom naštve za to, že jí lhal, ale okamžitě mu odpustí, jakmile jí vyrobí z vlastního telefonu improvizovanou dlahu na pochroumané zápěstí. Vážně se současní náctiletí chovají takhle debilně?

Zoufalá (ne)orientace hlavních hrdinů, odchovaných technikou a internetem, v reálném světě, je komediálně až překvapivě nevytěžená – projevuje se výhradně jen tím, že všichni neustále zírají do mobilů, panicky hledají signál a wi-fi připojení a nemotorně zakopávají o stanové kolíky, případně si jeden z nich občas představuje své okolí jako videohru. O úroveň níž (ano, ještě to jde) jsou obhroublé pubertální vtípky zahrnující nejčastěji erekci nebo sexuální narážky. Na sex však pochopitelně nedojde a vrcholem nahoty jsou tři půlsekundové náznaky nahých prsou a podvodní záběry plavajících nahých ženských těl (taky na pár sekund).

Na cyklistickém výletě se přitom dá zažít mnoho švandy, leč film využívá jen zlomek z nabízených možností, nenápaditě a utahaně nechává své hrdiny topit se ve vlastní bezradnosti a příběhově se vyvíjí vyloženě hloupě a dokonce i špatně pracuje se žánrovými klišé. Místy celkem funguje hudební složka, tu ale zas vyvažuje sem tam skutečně špatný střih, kvůli němuž řada scén a situací vůbec nevypadá věrohodně (třeba ve scéně, v níž se postava Hany Vágnerové odhodlá přejet přes skokánek).

Největší záhadou ovšem je, jak se tvůrcům Bajkerů, kteří třeba za žánrově příbuznými Snowboarďáky a Rafťáky výrazně zaostávají (ale zas jsou o něco lepší než Panic je nanic), podařilo získat pro vznik filmu příspěvek Státního fondu na podporu kinematografie. Na pár místech jsou sice Bajkeři celkem legrační, ale hledat těch pár míst v desítkách minut jinak veskrze dost podprůměrné komedie dá docela práci.