Zahradnictví: Dezertér – Recenze – 40%

Druhý díl ambiciózní trilogie Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského přímo navazuje na díl první s podtitulem Rodinný přítel. Ten byl zoufale pomalým a utahaným melodramatem, které důsledně zašlapalo do země jakýkoli náznak potenciální dramatičnosti, následkem čehož neobsahovalo téměř nic než špatně vyprávěnou sentimentální vztahovou nudu, živenou především potlačovanými emocemi. Přesto je bohužel potřeba Rodinného přítele vidět, abyste se dokázali orientovat v událostech a postavách Dezertéra.

Dezertér je o něco lepší než Rodinný přítel jen proto, že je dějově obsáhlejší a zároveň o patnáct minut kratší, přičemž některým scénám bylo tentokrát dovoleno vyvolávat nějaký dramatický efekt, byť relativně slabý. Zároveň došlo k posunu žánru, od melodramatu ke standardnímu dramatu, a trochu se zlepšila provázanost s Hřebejkovými Pelíšky, kterým trilogie Zahradnictví dějově předchází, přestože jde většinou o izolované a trochu chtěné hlášky typu „Ještě jsme nelili olovo!“ (na Vánoce) nebo „Dávám bolševikovi dva roky, maximálně tři“. Ha, ha.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Jinak je ale Dezertér stejně rozpadlý, mimořádně rozvláčný a dramaturgicky nevyladěný jako Rodinný přítel, přičemž „nevyladěný“ je značný eufemismus pro naprostou absenci jakékoli koncepce, konzistentnosti nebo smyslu jednotlivých scén. Začíná to už tím, kdo je jeho hlavním hrdinou. Podle tvůrců a distributora filmu je jím majitel pražského kadeřnického salonu Otto (Jiří Macháček), který se mihl už na začátku Rodinného přítele, a v úvodu Dezertéra jej nacházíme v nemocnici, kam se dostal po několika letech pobytu ve vězení a pracovních táborech, a nyní se vrací ke své manželce (Gabriela Míčová) a synovi a ke své původní profesi. Jenže dojde ke komunistickému převratu a salon je mu zabaven, což je pro rodinu další otřes.

Věc se má nicméně tak, že postava Otty, jeho rodina a jeho příběh nijak zvlášť ve filmu nevyčnívají a rozhodně je (přinejmenším) stejně času a prostoru věnováno i postavám Jindřicha a Vilmy (Martin Finger a Aňa Geislerová) a jejich dcerce. Je to pochopitelné, že se jim tvůrci musejí věnovat, protože to jsou ty samé postavy, které známe z Pelíšků v podání Jiřího Kodeta a Emílie Vašáryové, a navíc se kolem nich má točit i děj závěrečného dílu trilogie, který má být pro změnu čistě komedií (podle tvůrců). Přesto je Jiří Macháček jako jediný na plakátě a jeho příběh by měl být tudíž hlavní zápletkou filmu, leč není tomu tak. Příznačné je např. to, že ve spoustě i poměrně dlouhých scén Otto vůbec není přítomen, což vrcholí událostmi ze dvou třetin filmu, kdy v jeho salonu dojde k jakýmsi nepříčetnostem, takže Otta musí být někam „uklizen“, aby nešel do vězení – načež prakticky mizí z děje na poměrně dlouhou dobu.

Mnohem větší problém je ale v tom, že Otto se po návratu z nemocnice zcela přirozeně a radostně vrátí do své rodiny, kde nadále působí jako rázný elegán a veselá kopa, a pak, ve třech čtvrtinách filmu, se z něj skokově stane traumatizovaná troska, aniž by bylo zřejmé, jak k takové razantní změně najednou došlo. Kdyby měl nějaká válečná traumata už od začátku, po nocích ho budily noční můry a bál by se vycházet na ulici, tak neřeknu. Ale vzhledem k jeho bezproblémovému fungování po většinu filmu je jeho následné chování zcela nepochopitelné, protože mu nepředchází žádná expozice, která by to chování vysvětlovala a tím pádem ospravedlňovala.

A to není všechno, některé další momenty ve filmu jsou podobně kolosálně divné, až z toho jde hlava kolem:

• Zestátnění kadeřnického salonu je ztvárněno následovně – Otto zaměstnává mladíka podporujícího komunisty, jenž udeří kamenem kolegyni, která mu na Ottův příkaz strhala z výlohy propagandistické plakáty, načež je mladík vyhozen. O několik desítek minut později se vrací do salonu v ruské uniformě a s puškou přes rameno a řekne: „Já přebírám tenhle podnik a odteď tomu tady šéfuju.“ Konec scény.

• Jedné z hrdinek se zjevuje mrtvá postava, kterou ztvárnil v předchozím filmu Ondřej Sokol, a také se jí zjevují mladší verze sebe samé. Duch to tím pádem není, tudíž si to dotyčná jenom představuje, ale není vůbec jasné proč.

• Úmrtí další z postav je opět vyřešeno mimo plátno a jen o něm padne zmínka, stejně jako v Rodinném příteli.

• Jestli jsem to správně pochopil, tak za všechny špatnosti, které Ottu potkají ve druhé polovině filmu (a vedoucí mimo jiné k naprostému rozkladu rodiny), může klukovská lotrovina jeho malého syna. Ten si z toho ale vůbec nic nedělá a nikdo mu za to ani nevynadá.

• Jeden z okrajových příbuzných hlavních hrdinů si přivede na rodinnou sešlost coby svoji snoubenku ruskou vojačku s páskou přes oko, aniž by tato sehrála ve filmu jakoukoli roli. Podobně nevyužitých postav je ve filmu vícero.

• Na mnoha místech film předpokládá divákovu značnou orientaci v československých dějinách (na přelomu 40. a 50. let), čímž je v podstatě znemožněno, aby filmu porozumělo zahraniční publikum. Kdybych byl cizinec, asi bych měl dost problém s větami typu: „No a pak přišla měnová reforma, takže byli všichni konečně stejně chudí“.

• V titulním zahradnictví se opět odehrává cca deset minut děje a opět jde o nejméně přínosnou příběhovou linii ze všech.

Vážně byl tenhle plakát vytvořen za účelem nalákat nějaké diváky?

Jan Hřebejk přitom dlouhodobě platí za skvělého režiséra, který je zkušený, má za sebou spoustu nadprůměrných filmů a navíc i sleduje dění v současné evropské kinematografii, takže má povědomí o moderních trendech a netrpí syndromem „ujetého vlaku“. Přesto Zahradnictví není dobře režírované, až je to s podivem, ale zas není režírované úplně strašně – spíš jde o průměrnou mechanickou rutinu. Naopak Petr Jarchovský za dobrého scenáristu neplatí už delší dobu (a je to až na pár světlejších výjimek sestupná tendence), nicméně Jan Hřebejk se ho bohužel stále drží, protože má pocit, že by se bez něj neobešel. Každopádně z jejich dosavadní společné práce budí Zahradnictví zatím nejhorší dojem, nebo přinejmenším jeho první dva díly.

Ono když totiž napíšete špatný scénář k jednomu filmu, tak se to ještě dá nějak zachránit. Ale když máte napsat scénář k rozsáhlé trilogii, která má na pozadí dvacetiletého období významných českých dějin rozplétat dvougenerační portrét rozsáhlé rodiny, tak aby navíc všechny ty tři filmy fungovaly jako celky dohromady i každý sám za sebe, a také se vám to nepovede, tak je to pochybení ještě podstatně průraznější a škodlivější, které se pochopitelně o to více podepíše na výsledku. Samozřejmě je možné, že Petr Jarchovský napsal něco úžasného a Janu Hřebejkovi se to totálně rozpadlo pod rukama, ztratilo to na srozumitelnosti, dialogy zjalověly a dramaturg se v kritickém okamžiku opil a ztratil soudnost, ale nepřikládal bych tomu velkou pravděpodobnost.

Z herců tentokrát vynikají hlavně Martin Finger, jehož projev začíná pomaličku připomínat cholerické projevy Jiřího Kodeta, a David Novotný (škoda, že je ho ve filmu tak málo), naopak Jiří Macháček nezvládá dramatickou polohu své role ještě více než Ondřej Sokol (a to už je co říct). Všichni ostatní hrají velmi slušně, protože to jsou dobří/vynikající herci, ale v podstatě mají málokdy co ke hraní a v porovnání se svými výkony v Rodinném příteli nijak nevybočují. Včetně Sabiny Remundové, která se opět objeví na pár minut a opět všechny seřve. 40% dávám v podstatě hlavně díky hercům.

Jako alternativní názor na film mohu uvést reakci nějaké paní v důchodovém věku, která se k mému překvapení vyloupla z kinosálu se slovy: „No to byl tak nádhernej film, já jsem tu dobu zažila, mě se to teda hluboce dotýkalo“. Tak takovým lidem asi lze Dezertéra doporučit. A možná tvůrci filmu natáčeli tu trilogii s cílem oslovit především právě takové diváky. Nebo takové, kteří se dlouhodobě dívají jen na české filmy. Ostatní nicméně ostrouhají.

P.S. Na konci závěrečných titulků se dočkáte ještě ukázky ze třetího dílu.