Wind River – Recenze – 70%

Wind River, vítězný snímek diváckého hlasování v Karlových Varech, soutěžil i na festivalu v Cannes a nyní vstupuje i do běžných kin. Natočil a napsal jej Taylor Sheridan, známý spíš jako scenárista filmů Sicario: Nájemný vrah a také Za každou cenu (v angličtině Hell or High Water), který byl letos nominovaný na Oscara mimo jiné i v kategoriích nejlepší film a nejlepší původní scénář. Wind River svou náladou, strukturou i přítomností konkrétních motivů a prvků připomíná oba tyto filmy, přičemž největší rozdíl tkví v tom, že oproti nim se neodehrává ve vyprahlých polopouštních oblastech, ale ve věčně zasněženém horském Wyomingu, kde se venkovní teploty trvale pohybují hluboko pod bodem mrazu.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Hlavním hrdinou je stopař a lovec škodné zvěře Cory (Jeremy Renner), který najde v indiánské rezervaci Wind River ve sněhu zmrzlé tělo indiánské dívky, jež byla zřejmě zraněná a znásilněná a poté běžela dlouho bosá ve sněhu. Na místo přijíždí mladá a nezkušená agentka FBI Jane (Elizabeth Olsen), která je na podobnou situaci i na místní nehostinné podnebí zoufale nepřipravená. Ona, místní šerif a Cory se pak snaží případ vyřešit a najít pachatele.

O detektivku nebo kriminálku jde ovšem jen zdánlivě. Případ je totiž velmi jednoduchý a nezapeklitý, jeho řešení je triviální a hrdinové filmu během pátrání nemusejí rozplétat nic vyloženě komplikovaného a na většinu stop je přivedou koleje po sněžných skútrech ve sněhu. Divákovi je navíc odhalení pravdy naservírováno dříve než jim. Žánrově tudíž Wind River spadá spíš do melancholického dramatu a „revenge thrilleru“ – filmu o pomstě, po níž v tomto případě touží postava Coryho. Tomu totiž zemřela za trochu podobných okolností dcera, akorát že onehdy se pachatel nenašel. Dopadení vraha nalezené indiánské dívky by tudíž mohlo Corymu dopřát jisté zadostiučinění.

Kriminálně-detektivní aspekt filmu tudíž není příliš důležitý a mnohem větší důraz klade Taylor Sheridan na charakteristiku, psychologii a motivaci postav. Pozvolné vyprávění mu neslouží k budování napětí a nejistoty, ale spíš k vyobrazení atmosféry pusté a nevlídné lokace, v níž vám dýchání ledového vzduchu může roztrhnout plíce. Rozhodně nejde o film jakkoli akční, byť v něm párkrát zazní výstřel a ve finále dojde i na krvavou přestřelku. Jde o depresivní film o truchlení, o vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby, o velkých životních pravdách a o tom, jak se dlouhodobý život v drsných přírodních podmínkách neblaze podepisuje na psychice lidí. Okrajově šlo Sheridanovi jistě i o jakési vyjádření k pozici indiánů v současné americké společnosti a možná i o další významové vrstvy.

Jako scenárista tak Taylor Sheridan opět exceluje a znovu k tomu využívá již jednou či víckrát použité elementy, jež se mu dříve osvědčily – ať už jde o zachycení beznaděje a deziluze v drsném prostředí nebo o práci s hlavní ženskou hrdinkou, která podobně jako v Sicariu přichází naivně do zcela neznámého prostoru, v němž se dokáže orientovat jen díky ostříleným mužským průvodcům. Role režiséra mu však sedí o něco hůře, a byť výborně pracuje s herci (hlavně westernově stylizovaný Jeremy Renner je sympaticky úsporný v hereckém projevu, leč mimikou i barvou hlasu toho dokáže vyjádřit kvanta – rozhodně předvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry) a obdivuhodně nakládá se zobrazováním krajiny, tak nedokáže žádné části filmu vtisknout dostatečnou působivost, která by dokázala diváka skutečně přikovat, ať už napětím, dojetím, sílou řečených poselství nebo něčím šokujícím. Wind River kvůli tomu nikdy není tak intenzivní nebo strhující, jak by si zasloužil.

O doporučení snímku však nemůže být pochyb, ačkoli by se pochopitelně našly podobné a mnohdy i lepší filmy, které se dokázaly do diváka dějově či emotivně otisknout podstatně víc – nedávné drama Místo u moře bylo vyloženě emocionálně vyčerpávající, dějově spletitější Gone, Baby, Gone mělo podstatně údernější závěr s až devastujícími účinky a i český seriál Pustina by ve srovnání plně obstál. Na Wind River je ale pozoruhodné hlavně to, že se vyhýbá obvyklým klišé, a že nejpůsobivější na něm není vyšetřování zločinu ani průraznost sporadické akce, nýbrž perfektně napsané i zahrané dialogy dvou truchlících otců, kteří se snaží smířit se smrtí dcery.