To (It) – Recenze – 70%

Především – film To je sice adaptací slavného stejnojmenného románu Stephena Kinga, ale jde pouze o první část ze dvou, která si z Kingovy předlohy bere zhruba jen polovinu děje. Ta vypráví o skupině dospívajících dětí, které v malém americkém městečku Derry zažijí sérii děsivých událostí souvisejících se záhadným a podezřele častým mizením místních obyvatel a zejména dětí, a jsou pak nuceny táhnout za jeden provaz v boji proti prastarému zlu, beroucímu na sebe podobu různých strašidelných bytostí (nejčastěji klauna), a které je nějak propojeno s historií města. Druhou polovinou románu, v níž se ty dospívající děti po 27 letech vracejí už jako dávno dospělí lidé do Derry, aby onomu zlu čelili podruhé a naposledy, se bude zaobírat až pokračování tohoto filmu, které by se údajně mělo začít natáčet někdy příští rok na jaře.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Špatná zpráva tedy spočívá v tom, že na ono pokračování si počkáme poměrně dlouho, v lepším případě dorazí do kin někdy v roce 2019. Dobrá zpráva je nicméně ta, že To víceméně obstojí i jako samostatný film, který po pokračování nutně nevolá, byť je zjevné, že ledacos ještě nebylo úplně zakončeno či vysvětleno (a není toho málo). Konec filmu každopádně není vůbec useknutý, příběh naopak přirozeně graduje a spěje k uspokojivému závěrečnému vyvrcholení, takže divák neznalý předlohy nebude odcházet s pocity, že by byl oproti jejím fanouškům o něco zásadního ochuzen. Až na drobnosti, jako odkud se ten klaun vzal nebo jaký význam má ta říkanka o pěstích tlačících na sloupy, což se snad (doufám) bude v tom nadcházejícím filmu nějak řešit.

Jinak ona Kingova románová předloha má hodně přes tisíc stránek a je neskutečně obsáhlá, do hloubky psychologická a v podstatě se vyjadřuje k problematice dětství a dospívání, sexuálního prozření, uvědomování si vlastního strachu a boji proti němu, překonávání zakořeněných traumat a skrytému zlu v dějinách amerických maloměst. Mimo jiné. Dává si záležet hlavně na postavách, vztazích mezi nimi a na jejich nitru, pocitech a myšlenkových pochodech, přičemž hororové prvky jsou v ní obsažené kvůli práci se strachem postav a k nastolování nějakého rytmu vyprávění a spolu s prakticky béčkovým námětem (neznámé zlo zabíjí děti, děti se rozhodnou zlo najít a zlikvidovat) tvoří kontrast s jejím vyspělým, mistrovsky vystavěným, psychologicky neuvěřitelně propracovaným a mnohovrstevnatým zpracováním. Ve filmu však kvůli pochopitelné snaze udělat z něj moderní horor hrají první housle právě ty hororové motivy, které jsou tím pádem zvýrazněné na úkor většiny ostatního.

V čem snímek vítězí na celé čáře je obsazení hlavních rolí a poetická atmosféra, připomínající třeba filmy Stůj při mně, Goonies nebo seriál Stranger Things. Všichni dětští herci jsou nejen výrazní a osobití, ale zároveň velmi dobře hrají. Kamarádské vztahy mezi nimi jsou zcela přirozené, stejně jako jejich pocit pospolitosti v chlapecké partě, dynamika toho, když pak do té party přibyde i hezké děvče, jejich útěky před staršími kluky, první letní lásky a dobrodružný život na maloměstě, v němž se ztrácejí děti jejich věku. Sem tam zažijí něco traumatického, sem tam naopak utrousí nějaký vtípek. A klaun (Bill Skarsgård) je místy vážně nechutný. To všechno je vynikající.

Oproti předloze je děj přesunut z padesátých let na konec let osmdesátých, takže motivy jako „slizký otec se přehnaně bojí, že se jeho dcera bude před chlapci chovat promiskuitně“ nebo „černoch je šikanován čistě jen kvůli barvě pleti“ působí o něco méně závažně, než by bylo záhodno. Dějově pochopitelně došlo k řadě škrtů, změn a zestručnění, např. odpadly všechny pasáže související nějak se sexem nebo sexualitou. Co působilo v knize byť jen mírně kontroverzně, je ve filmu vynecháno. Finále je podstatně méně mýtické a přízemnější, snímku chybí větší osudovost a epochálnost, ale třeba i obava z toho, že by pro hrdiny mohlo být zabití To tak nedostižně nad jejich síly.

Z hlediska hororového je To poměrně řemeslně solidním počinem, byť jeho těžiště spočívá hlavně v rutinních lekačkách, což je trošku škoda. Na film, jehož předloha tak dokonale pracuje s různými formami strachu a jejich postupným pozvolným rozvojem, je až podezřele málo strašidelných scén vystavěno na jakékoli gradaci napětí. Postavy ve filmu obvykle prožijí nějakou krátkou děsivou halucinaci, po níž téměř okamžitě následuje lekačka, aniž by se napětí nějak nadále postupně budovalo, zvyšovalo a nějak se s ním dál invenčně pracovalo. V tomhle ohledu jsou třeba horory V zajetí démonů a V zajetí démonů 2 podstatně dál.

Skoro to vypadá, jako by režisér Andy Muschietti (celkem povedený horor Mama) neměl s budováním strašidelných scén trpělivost a nejradši by na diváky hned bafal, místo toho aby prodlužoval jejich vzrůstající pocit plíživé hrůzy a očekávané bafání raději oddaloval (a také asi byl značně limitovaný stopáží, do níž musel všechny ty lekačky narvat). Poslední půlhodina filmu je v podstatě téměř nepřetržitou přehlídkou různých hororových výjevů, v nichž nejenže se všechny ty lekačky nakonec poněkud přejí, ale film hlavně kvůli tomu začne upadat vypravěčsky. Celá závěrečná pasáž v kanálech pod městem tak působí hodně zkratkovitě a uspěchaně a rozpadá se i návaznost scén a jednotlivých dějových linek.

Klaun (a různé jiné děsivé stvůry, jejichž podobu na sebe bere) se objevuje a zas mizí skoro náhodně a až zbytečně moc si někdy dává načas a hloupě se drží zpátky, takže hrdinové filmu ho pokaždé na poslední chvíli nějak zaženou nebo před ním utečou, tudíž to skoro vypadá, jako by pro ně zas až tak velké nebezpečí nepředstavoval. Místy působí strašidelněji a znepokojivěji vedlejší lidské postavy, ať už jde o starší spolužáky nebo až fanaticky starostlivé rodiče dětí. Výjimku tvoří dvě sekvence, které nad ostatními ční svou vynalézavostí a v nichž je onen klaun skutečně mimořádně působivý. Atmosféře v mnoha případech pomáhá i hutná hudba Benjamina Wallfische, leč některé písničky na soundtracku naopak svou rozverností ubírají některým scénám na tíživosti. Třeba kamenová bitka s bandou šikanujících hochů nebo umývání zakrvácené koupelny působí kvůli optimistickému hudebnímu doprovodu jako veselé a pohodové činnosti, byť opak by měl být pravdou.

Přesto je nutné konstatovat, že To se rozhodně řadí k těm lepším adaptacím děl Stephena Kinga, byť jako horor funguje spíš jen průměrně – dost ho totiž zachraňuje právě ona rovina s dospíváním na americkém zapadákově, zdařile realizovaná hlavně díky práci s dětskými herci, které se podařilo trefně obsadit s opravdu nebývalým úspěchem. Ale velikosti, majestátnosti a nesmrtelnosti své knižní předlohy se bohužel nemá filmové To šanci přiblížit, protože i na poli dvou celovečerních snímků zkrátka doplácí na limitovanou délku, nutně vedoucí k sesekanému ději a mělčí práci s postavami a jednotlivými motivy. Na to samé narazila i televizní dvoudílná adaptace z roku 1990 (takže nová adaptace dorazila do kin stylově po 27 letech, ha ha), která navíc doplatila na poměrně laciné vzezření, úměrné televiznímu rozpočtu. Největší šanci na úspěch by tak To jistě mělo na poli výpravného seriálu s alespoň deseti šedesátiminutovými epizodami.