Po strništi bos – Recenze – 60%

Píše se rok 1943, zuří válka a osmiletý chlapec Eda Souček je nucen se vystěhovat se svými rodiči (Ondřej Vetchý a Tereza Voříšková) z pražského bytu, proto zamíří na venkov bydlet k zemitým příbuzným (Petra Špalková, Hynek Čermák a zásadový dědeček Jan Tříska). Neznámé prostředí je pro Edu velkou výzvou – poznává spoustu nových lidí, snaží se přizpůsobit venkovskému životu a obstát jako nový člen v partě místních kluků, to vše na pozadí válečných událostí.

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Režisér Jan Svěrák napsal a natočil film Po strništi bos podle stejnojmenné knihy svého otce, Zdeňka Svěráka (který napsal pro film dialogy). A ano, onen hlavní dětský hrdina Eda Souček je ten samý Eda Souček, kterého známe z Obecné školy. Už ta byla inspirovaná vzpomínkami na dětství Zdeňka Svěráka a snímek Po strništi bos, který dějově Obecné škole o kousek předchází, též oplývá autobiografickými prvky (nicméně kvůli návštěvě kina vůbec není potřeba Obecnou školu vidět). Na veškeré události přitom nahlížíme Edovou optikou, ledacos je tudíž prezentováno naivně a zjednodušeně a občas dokonce s mírným nádechem fantazie, to když si malý Eda představuje něco, co není reálné, ale zapadá to do jeho dětského vnímání světa.

Asi nikoho nepřekvapí laskavé pojetí filmu, nostalgická dobová retro atmosféra a snově zabarvené pasáže naivních dětských představ, Svěrákův neskutečný režisérský cit pro detail (např. včelí úly v barvách trikolory) a řemeslná zručnost, s ní dokáže tvořit krásné scény a krásné obrazy (s přispěním kameramana Vladimíra Smutného). Překvapí už však, že jeho film tentokrát nemá takřka vůbec žádný děj a rozpadá se do série nedějových mini-scének, jimž chybí jakýkoli jednotný dramatický oblouk.

Z toho, co Eda zažije na venkově, lze jmenovat třeba:

• Kluci naučí Edu chodit bosého po strništi (odtud název filmu).

• Edu a jeho kamaráda rodiče přinutí propašovat cukr z cukrovaru (kde Edův táta pracuje).

• Z holubníku ulétne holub, všichni jsou z toho smutní a maminka zpívá tklivou písničku o tom, jak duše holoubka ulétla do nebíčka, nicméně holub je později nalezen.

• Eda začne trénovat svaly, aby si mohl dovolit na staršího kluka, který ho šikanuje.

• Eda se jde s maminkou vykoupat k rybníku, na poli je zastihne bouřka a krupobití někoho ve vesnici zabije, takže je pohřeb.

• Tatínek začne chovat včely a ty ho popíchají.

• Kluci najdou palivovou nádrž z amerického letounu a vylijí z ní zbylý benzin.

• A podobně.

Problém je v tom, že všechny tyto kratičké epizodky jsou velice izolované a jejich jedinou funkcí je vytvářet nějakou atmosféru nebo náladu, zrcadlit radosti a strasti života na vesnici a dokreslovat hrdinovo neproblematické dětství. V žádném případě nemají ambici něco vyprávět nebo tvořit děj, jenž by se z nich dal nějak poskládat. Mnohé další scénky jsou dokonce tak krátké a odtržené od všeho ostatního, že se snad ani nedají označit za scénky:

• Eda přijde za babičkou, ta mu ukáže, že prosívá mouku kvůli červům a je konec scény.

• Tatínek přijde domů, řekne anekdotu od doktora a je konec scény.

• Maminka chce přesunout kurník se slepicemi do jiné části zahrady, dědeček to zakáže a je konec scény.

• Kluci si v zimě pozvou do svého tajného doupěte spolužačku, aby se před nimi svlékla, ta jim slíbí, že se před nimi svlékne v létě, a je konec scény. V létě již tato událost nepokračuje.

• Eda jde v noci přes hřbitov, najednou se dá na útěk a doma celý udýchaný řekne tatínkovi, že se hrozně bál, ale že kalhoty zůstaly čistý, načež ho tatínek pochválí a je konec scény.

• A podobně.

Ono se nedá říct, že by třeba i ta Obecná škola měla nějaký úžasně promakaný děj a ve Svěrákově filmografii se s přehledem řadí k těm méně dějovým, nicméně i tak vyprávěla konzistentněji o chlapeckém dospívání pod mužným vzorem rázného učitele-válečného veterána a odkrývala příběh o zbabělosti a hrdinství, kdy hrdinný učitel se nečekaně zalekne, zatímco původně nenápadná postava tatínka se prokáže být tím pravým hrdinou. Každopádně v těch situacích, o nichž Obecná škola vyprávěla, byl znát nějaký vývoj, což se o snímku Po strništi bos říct nedá.

Jakousi jednotící zápletkou filmu Po strništi bos, které je věnováno zdaleka nejvíc času, tvoří zakořeněná rodinná nenávist vůči jinému členovi rodiny (Oldřich Kaiser), který se kdysi dávno dopustil něčeho, za co ho zbytek příbuzných nelítostně odvrhl. Mluví o něm jako o potupě rodu a jako o vlkovi (hezká metafora se shnilým jablkem), nezdraví ho a schovávají se před ním, aby se s ním nemuseli potkat (avšak ironicky jeho okurky chválí, protože nevědí, že je Eda přinesl od něj). Nicméně ani tahle linie neprochází žádným vývojem – Eda a maminka sice poznají, že nejde o zlého člověka, leč zbytek rodiny ho nenávidí na začátku filmu a nenávidí ho i na konci, autoritativní dědeček zůstane přísným a zatrpklým a Edův otec se tentokrát jako hrdina neprojeví a naopak je to Eda, kdo se zachová aspoň trochu odvážně, když se vzepře dědečkově zákazu.

Jan Svěrák přitom každou z těch epizodek umí natočit s lehkostí, chytrostí a humorem, ty ale nevytvářejí žádný soustavný celek a jde skutečně jen o změť úsměvných či nostalgicky vzpomínkových útřžků, což je na režiséra Tmavomodrého světa a Koljy docela málo. Dokonce místy zarazí až nepříjemně křečovitá dikce některých dětských herců a až amatérky působící střih mezi jednotlivými scénkami, což patrně souvisí s tím, jak nesmyslně a divně jsou ty scénky někdy poskládány za sebou. Že film časově zabírá období asi dvou let, ale malý Eda za celou dobu vůbec nepovyroste, je v podstatě už jen drobnost.

Po strništi bos je sympatickým filmem, jehož existenci doprovází i řada milých a dojemných drobností v pozadí – obsazení Zdeňka Svěráka do vděčné role pana učitele, návrat Jana Třísky z Ameriky kvůli natáčení filmu, i trochu smutné řeči o tom, že jde údajně o poslední spolupráci tvůrčího Svěrákovského dua. Na některých scénách je přitom vidět, že Jan Svěrák je skutečně vynikající filmař, ale z tohohle filmu jako celku byste to rozhodně nepoznali. Kvalitní herecké výkony, s humorem a láskou budovaná nostalgická atmosféra, náladotvorná kamera i zručně natočené scény zachycující nějaké silné emoce, to všechno se dá beze sporu ocenit, ale jenom to bohužel nestačí.