Dva roky po událostech z Úsvitu planety opic. Dochází k bojům mezi opicemi, vedenými šimpanzem Cézarem (digitální
herecký výkon opět výjimečně skvělý Andy Serkis), a lidmi, kterým velí pološílený
plukovník (Woody Harrelson). Poté, co tento Cézarovi zavraždí družku i jejich
syna, rozhodne se mu Cézar pomstít. Doprovázen svými nejvěrnějšími se vydává na
cestu, plukovníkovi lidé nicméně zajmou celý zbytek Cézarovy tlupy…
Zdroj fotek: cinemart.cz |
První věc je, že dosavadní trilogie Zrození-Úsvit-Válka představuje na poli digitálních triků takřka revoluci a
přehlídku technologické dokonalosti, přičemž Válka o planetu opic zastává její vrchol. Všechny opice jsou
kompletně digitální, ale vypadají neuvěřitelně přesvědčivě, zcela přirozeně
bojují s lidmi, jezdí na koních, vláčejí na zádech předměty i lidské
bytosti a mají naprosto věrohodnou obličejovou mimiku, takže je skutečně
možné mluvit o plnohodnotných hereckých výkonech a emocích. Opice jsou
zároveň hlavními hrdiny filmu, zatímco lidé jsou spíš hodně vedlejší. Jedinými
zásadnějšími lidskými postavami jsou zmíněný plukovník a pak ještě jedna
holčička, která ale ani nemluví.
Druhá věc je, že rozhodně nejde o film válečný nebo akční ve smyslu výbuchů
a bitevních scén. Válečné akce je v něm z těch necelých dvou a půl hodiny sotva
deset minut (je to s přehledem nejdelší díl trilogie) a ta zbylá většina
je ještě vyprávěná poměrně pozvolně. Důraz je kladen na psychologii postav (v
tomto případě opic) a na atmosféru, která je pomalá a zadumaná. Film tím pádem nejvíce
žánrově spadá na hranici přemýšlivého westernu a post-apokalyptického filmu,
který je ještě hodně stavěn na práci s tichem a s gesty.
Předními motivy jsou pomsta, s níž jde ruku v ruce motivace Cézara,
jehož postava prochází složitým vývojem, a záchrana kolonie, zastávající funkci
hnacího motoru druhé poloviny filmu, točící se kolem snahy několika opičích
jednotlivců zachránit ostatní opice z vězení/pracovního tábora, kde jim
hrozí jistá smrt. Plukovník Woodyho Harrelsona, patrně inspirovaný Kurtzem z Coppolovy
Apokalypsy (na kterou je ve filmu
nejedna narážka), je spíš jen naplněním předepsané šablony vyšinutého zlouna,
než plnohodnotným démonickým nepřítelem. Jako dalšího protihráče tudíž Cézarovi
tvůrci vrací prostřednictvím flashbacků Kobu, jeho protivníka z minulých dílů,
který Cézara straší ve snech i představách, že by se sám mohl stát naplněním
toho, čím na Kobovi opovrhoval.
Na šablonovitost ale kromě plukovníka doplácí i celá řada dalších postav i dějových
prvků, označitelných též za zcela standardní klišé. Květ zastrčený za ucho
umírající opici, záběry na nevinný obličej oné holčičky, kterou opičáci po
jejím nalezení táhnou na své cestě všude s sebou, aby Cézarovi připomínala
ztrátu rodiny, slzy stékající po tvářích či okamžiky založené na ne zcela
věrohodné náhodě tvoří jen špičku ledovce.
Znatelný úkrok stranou představuje vedlejší postava šimpanze uprchlého ze
zoo, oblékajícího si lidské oblečení a dělající legrační šprýmy, který zjevně
plní úlohu komické postavičky – ta se však do zvolené stylizace a atmosféry tak
zoufale nehodí, že působí jen jako špatný a křečovitý vtip. Pod úroveň
zbytku snímku je i závěrečná čtvrtina příběhu, v níž může mírně zaskočit
nevěrohodnost několika scén, zvýšená míra patetičnosti a také pasáž, v níž
se tvůrci rozhodli vyřešit nutnost zabít několik stovek vojáků tím
nejjednodušším možným způsobem.
Nelze však neuznat odvahu režiséra Matta Reevese, že se rozhodl pojmout
většinu filmu jako pomalý post-apokalyptický zasněžený western, střihnutý v druhé
polovině útěkovým vězeňským dramatem. Nejenže mu to prošlo, ale navíc to, až na
těch pár zejména scenáristických a dějových nedostatků, zvládl velmi dobře.
Technické aspekty filmu, včetně hudby a kamery, jsou též velmi zdařilé. Největší
překážkou při sledování snímku tak zůstává nutnost přesvědčit sama sebe, že to v tomto
případě nejsou lidé, komu by měl divák fandit.
Žádné komentáře:
Okomentovat