Valerian a město tisíce planet (Valérian et la Cité des mille planètes) – Recenze – 80%

Film Valerian a město tisíce planet, adaptace francouzského sci-fi komiksu vycházejícího v letech 1967-2000, je velkým návratem režiséra Luca Bessona do světa velkofilmu. Tohle totiž není nějaký film, který by Besson natočil v další ze svých slabších chvilek, kterých nastalo od jeho Pátého elementu kriticky mnoho. A už vůbec to nemá nic společného s těmi béčkovými slátaninami, které produkoval nebo k nim psal scénář (kromě 96 hodin). Tohle je jeho návrat na výsluní v podobě projektu, na jehož natočení čekal přes dvacet let, údajně kvůli tomu, že digitální triky doposud nebyly na takové úrovni, aby dokázaly věrohodně ztvárnit jeho megalomanskou představu o vizuální podobě snímku.

 

Zdroj fotek: valerianmovie.com

Hlavními hrdiny filmu jsou speciální vládní agenti Valerian a Laureline (Dane DeHaan a Cara Delevingne), kteří mají někdy po roce 2500 udržovat pořádek v lidských vesmírných teritoriích. Titulní město tisíce planet je původně lidmi vytvořená orbitální stanice, v níž ve vesmíru v sedmdesátých letech dvacátého století docházelo k přátelským stykům mezinárodních astronautů. V průběhu desetiletí a staletí se však ke stanici začaly připojovat i mimozemské lodě, lidstvo se tak střetávalo s novými a novými bytostmi ze všech koutů vesmíru, až nakonec musela celá stanice opustit z bezpečnostních důvodů zemskou atmosféru. Po dalších 400 letech na ní žijí miliony organismů stovek nejrůznějších mimozemských ras.

Trochu to připomíná lázně z Mijazakiho Cesty do fantazie, do nichž se chodil rekreovat milion bohů. I město tisíce planet je neutuchajícím zdrojem fantazie, protože každý jednotlivý mimozemšťan je jedinečný a okouzlující ve své bizarnosti a pokaždé pozoruhodný něčím zcela jiným, než ti předchozí. Celý film je tak nekonečným panoptikem všelijakých vesmírných oblud od humanoidních sépií, jejichž biologie je založená na perlách, až po mluvící ptakopysky, co si nechávají platit za cenné informace. A Luc Besson se jich snaží na poli dvou a čtvrt hodiny představit divákům co nejvíc, ale zároveň ještě chce vyprávět nějaký ucelený příběh, jehož hlavním nosným sloupem má být rýsující se vztah mezi Valerianem a Laureline. Daří se mu to, ale ne bez občasného zaškobrtnutí.

K tomu je třeba ještě zmínit, že onen původní komiks dost podstatně inspiroval George Lucase při natáčení Star Wars. Ale protože ho u nás v podstatě nikdo nezná, tak bude kdekomu připadat, že spousta věcí ve Valerianovi je okatě vykradená ze Star Wars, leč paradoxně je to právě naopak.

 

Nemá tudíž smysl vyčítat filmu neoriginálnost, neb jsou to právě Star Wars, které od Valeriana kopírovaly. Do očí bijící vizuální podobnosti s Hvězdnými válkami každopádně ve velké míře splývají i s bezpočtem dalších inspiračních (nebo inspirovaných) zdrojů, včetně Bessonova Pátého elementu, Cameronova Avatara nebo barevně okázalé estetiky amerických osmdesátých let. Digitální triky jsou vynikající a je jich hrozná spousta. Dost pravděpodobně je úplně každý záběr ve filmu trikový a hromada jich je zřejmě digitální kompletně. Těch 180 milionů dolarů, které dělají z Valeriana a města tisíce planet nejdražší evropskou filmovou produkci v historii, je na výsledku rozhodně vidět (byť 50 milionů z toho bylo z amerických zdrojů).

Kromě toho jde o film v podstatě až bláznivý a místy až surrealistický, což se hodí, protože se v něm může stát prakticky cokoli. Díky tomu je i víceméně nepředvídatelný, což činí leckteré jeho pasáže natolik ohromujícími, že vyvolávají zábavné pocity, v nichž se mísí nefalšovaná bizarnost, tichý úžas a pobavený lehký smích ze všech těch neskutečně nápaditých elementů přetékajících bujarou fantazií, které jsou však ve své ujetosti a nahodilosti v některých případech i nehorázně legrační. Třeba když se hlavní hrdinka ve snaze někoho najít musí vydat v malé ponorce, řízené ožralým kapitánem s robotickým okem, na lov medúz, žijících u dýchacích otvorů obřích keporkaků, načež je jedním takovým keporkakem pronásledována, a pak si musí tu medúzu nasadit na hlavu, aby do ní mohla vstoupit její vševědoucnost, ale ne na déle než 60 sekund, protože by se ta medúza začala živit jejími vzpomínkami… A podobně. Je to trochu na hranici nějakého zábavného LSD snu.

Příběh samotný je na filmu vlastně tím nejméně zajímavým (Besson je i autorem scénáře), hlavně proto, že podstatnou část filmu prakticky stojí na místě. Hrdinové jsou představeni během jedné z jejich misí (celá úvodní pasáž na tržišti s milionem obchodů, v němž se zákaznici pohybují pomocí brýlí s virtuální realitou, je naprosto skvělá), načež dojde k hlavní zápletce, a sice záchraně lidského velitele (Cliwe Owen), uneseného neznámo kam neznámou mimozemskou rasou, a následnému odhalení nějaké vojenské operace, která odhalena být neměla. Následující více než hodina filmu je nicméně příběhově věnována tomu, že Laureline nejprve zachraňuje ze šlamastyky Valeriana a pak na oplátku on ji, přičemž podstatné informace o uneseném veliteli se dozvídáme pouze z občasných prostřihů na vedlejší postavu jiného plukovníka.

Kromě toho Luc Besson nemá problém děj, už tak dost zaseklý na mrtvém bodě, sem tam ještě víc zpomalit v zájmu kochání se vizuálním pozlátkem, fantazijními exhibicemi nebo neskutečnou bizarností celého tohoto fikčního světa. Třeba nesmyslnou sekvencí z pánského salonu, v níž zpěvačka Rihanna coby podobu měnící amorfní mimozemšťanka nezpívá, nýbrž tančí u tyče v různých svádivých kostýmcích, a Ethan Hawke jí u toho hraje na piano.

Stěžejní romantická linie mezi oběma hlavními hrdiny moc nefunguje, hlavně proto, že postrádá emoce a city. Valerianova postava je napsaná jako systematicky uvažující voják a sukničkář, který však pravé lásce nerozumí, takže její význam musí nejprve pochopit. Laureline by měla být z nich dvou ta více emotivní a pocitově otevřenější, nicméně jakýkoli náznak ženského elementu se ztrácí pod neprůstupným a konzistentně odměřeným výrazem Cary Delevingne, která je v první řadě modelka a jako herečka nestojí za moc, ale režiséři ji obsazují, protože má neochvějné charisma a vypadá prostě totálně přísně (v obou významech toho slova).

Všechny nedostatky v ději, ve vyprávění i v práci s postavami a hereckými výkony jejich představitelů nicméně zdařile zaplácává vizuální stránka filmu a jeho nápaditost, které převálcují úplně všechno. Luc Besson kromě toho udržuje celkem dynamické tempo, i když se příběh třeba zrovna moc nehýbe, důmyslně vymyšlené a fantasticky provedené akční scény zvládá jedna báseň a vůbec to vypadá, jako by si natáčení filmu euforicky užíval jako malý kluk. A tenhle pocit se mu daří přenést i na diváky. Valerian a město tisíce planet trpí zevnitř mnoha neduhy, ale na povrchu nabízí spoustu zábavných záplat, jimiž se vykupuje. A navíc ta upřímná radost z toho, že si Besson mohl splnit svůj sen, a která tryská z plátna od začátku do konce, je k nezaplacení.