Křižáček – Recenze – 40%

Režisér a scenárista Václav Kadrnka, jenž před sedmi lety úspěšně celovečerně debutoval komorním festivalovým dramatem Osmdesát dopisů, ani u svého druhého a s velkými nadějemi očekávaného snímku neopustil od prostředkového minimalismu, byť se tentokrát pustil do produkčně o něco náročnější a výpravnější látky. Film Křižáček je totiž historický, odehrává se ve Středověku v období křižáckých výprav a jeho hlavní roli ztvárnil Karel Roden.

Děj vypráví přibližně o tom, že z jakéhosi hrádku, kde bydlí dva manželé se zhruba desetiletým synkem, tento synek odejde v dětském brnění bůhvíkam (asi do Svaté země, ať už je to kdekoli), načež se ho jeho otec (Roden) vydává hledat, aby ho mohl přivézt zpět k jeho matce. Na své cestě občas někoho potká, ale v pátrání po synovi je neúspěšný, protože všude přijíždí pozdě, až když už tam jeho syn není. Pomalu přichází o rozum, sem tam má halucinace a z mysli se mu postupně vytrácí i vzpomínka na to, jak jeho dítě vypadalo, stejně jako pomalu ztrácí na obrysech i synova podobenka, kterou mu žena vyšila do kusu látky…

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Ono o děj ale moc nejde, spíš o pocity, které snímek velmi pozvolna a nenápadně v divákovi vytváří, a o různé jeho výklady ve druhém plánu. Film Křižáček je totiž pokusem o meditativní uměleckou filmovou fresku, která vypráví především obrazem a symboly, a jejímž stěžejním bodem je podobenství o rodičovské odpovědnosti. V pouti hlavního hrdiny se zračí jednak motiv toho, jak se rodiče musejí vypořádat s tím, že jejich děti zkrátka jednoho dne opustí rodné hnízdo a půjdou si vlastní cestou, a zároveň reflexe toho, že přehnané opatrovnictví není úplně pro dobro věci. Jestli se toto poselství týká i desetiletých dětí, je v tomto případě asi irelevantní, ve Středověku se ostatně možná posílaly děti do světa už v útlejším věku. O něčem podobném zřejmě vypráví i báseň Svojanovský křižáček od Jaroslava Vrchlického, která je založená na bájných dětských křížových výpravách, a jíž se nechal Václav Kadrnka volně inspirovat.

Rozhodně je ocenitelné, že si tvůrci Křižáčka stáli neotřesitelně a zásadově za svým, šli v rámci současné české kinematografie hodně proti proudu a vytvořili něco, co za posledních několik let nemá v českém filmu obdoby, byť diváky si to bude hledat dost obtížně, hlavně patrně kvůli celkové pomalosti filmu, která je neuvěřitelná. U meditativních uměleckých snímků se s pomalým tempem vyprávění asi musí počítat, avšak čeho je moc, toho je příliš.

Třeba úvod filmu, v němž chlapec odchází z rodného hradu (ještě před úvodními titulky) trvá celkem přes deset minut, z toho minutu zabírá sklápění padacího mostu, dvě minuty jeho opětovné zvedání a další minutu trvá záběr na chlapce odcházejícího do lesa. Těch několik minut předtím je věnováno záběrům na spícího Rodena, na chlapce a jeho brnění a na různé vizuální symboly, včetně prádla pověšeného na šňůře.

Později se to o moc nezlepší, protože Rodenova postava sice občas na někoho narazí, ale všichni mluví hrozně pomalu, dialogů je obecně velmi poskrovnu a z dramaturgického hlediska se nic zásadního za celou dobu nestane. Dokonce ani není úplně jasné, jestli toho syna na konci najde, nebo ne. Kromě těch několika výše zmíněných motivů se ve filmu navíc nic moc jiného neřeší, z hlediska obsahu je Křižáček příběhově ještě podstatně chudší než myšlenkově a především je tak strašlivě protahovaný a jeho scény jsou tak zbytečně dlouhé, že se u něj zkrátka není možné nenudit.

Roztáhnout materiál vhodný na slabou půlhodinku do trojnásobné délky není dobrá cesta nejen proto, že filmové umění automaticky nespočívá ve schopnosti filmařů natáčet přehnaně dlouhé poetické záběry, ale hlavně kvůli tomu, že většině diváků pak bude subjektivně připadat, že film není o ničem jiném, než že v něm Karel Roden hodinu a půl jede někam na koni. Nehledě na to, že záběry Karla Rodena na koni skutečně tvoří až povážlivě velkou část filmu…

Snímek tak má šanci zaujmout vizuálním zpracováním, kamerou a výkonem Rodena, ale to je tak všechno, přičemž pak zbývá už jen nutnost diváka interpretovat to, co na plátně vidí, a hledat v tom různé významy. O nějaké obrazové monumentálnosti však nemůže být řeč – Křižáček je z nějakého důvodu natočen v úzkém, neširokoúhlém formátu – a o nějakém zážitku z bohaté filmové výpravy jakbysmet. Film se odehrává v pár venkovních a poměrně úsporných lokacích (většinou na nějaké louce), v jednom kostele, v jednom klášteře a ve dvou hradech a kromě Rodena v něm vystupuje asi jen čtyři nebo pět velmi vedlejších, až okrajových postav. Zbytek obsazení je tvořen komparzem připomínajícím ochotníky z historických šermířských představení a blonďatými dětmi s palmovými ratolestmi.

Čistě z hlediska vyprávění je pak potřeba se pozastavit nad častou zmateností v ději, kdy není úplně jasné, proč hlavní hrdina dělá to, co dělá, a proč se rozhoduje tak, jak se rozhoduje (vyjma toho, že se z něj stává blázen). Signifikantní je i to, že také není vůbec jasné, kam až se hrdina během svého putování dostal, jak dlouhou trasu urazil a jak dlouho to putování trvalo (těžko říct, jestli to bylo několik týdnů nebo několik měsíců), protože to všechno je pro vyznění filmu naprosto nepodstatné a pro diváka by to ani nemělo hrát žádnou roli. Lze to brát jako další důkaz toho, že těžiště filmu nespočívá ve faktickém dění na plátně, ale v jeho interpretacích.

Nelze ignorovat tu možnost, že pro někoho jiného třeba bude Křižáček až spirituálním a duchovně i umělecky obohacujícím zážitkem na hraně meditace a filmového obrazového labužnictví, v němž bude spatřovat inspiraci Františkem Vláčilem, Andrejem Tarkovským nebo Terrencem Malickem, ale převažujícím dojmem u většiny diváků stejně bude, obávám se, nepřekonatelná a nestravitelná nuda, což i do značné míry relativizuje jeho nedávné slavné vítězství v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech.