Pětadvacetiletá Chloé je komplikovaná křehká žena se spoustou mindráků a
psychických i fyzických problémů, z nichž nejpalčivější je
neustupující bolest břicha, s níž si doktoři nevědí rady. V domnění,
že může jít o důsledek něčeho v podvědomí, se rozhodne bolest konzultovat
s psychiatrem Paulem. Po několika sezeních se do sebe oba zamilují a
následně spolu začnou žít. Po nějaké době ale Chloé zjistí, že Paul před ní
zatajil existenci svého bratra-dvojčete, též psychiatra. Tajně se k němu
objedná, zjistí, že je dravější a vášnivější než Paul, a udělá z něj svého
milence. Ukáže se však, že onen muž se stává postupně až příliš drsným a
temným, a že skrývá děsivé tajemství i důvod, proč se o něm Paul raději nezmiňoval…
Francouzský film Francoise Ozona (Jen 17, Bazén) je snímkem o psychologických kořenech sexuálních
fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná
odkazů a dvojitých významů. Nemusíte ty filmy nutně vidět, abyste si snímek
užili, leč s jejich znalostí je zábavné ve Dvojitém milenci všechny ty inspirované prvky objevovat. Zmínka o
gynekologických přístrojích nebo exponáty v muzeu jsou odkazem na
Cronenberga, vzhled hlavní hrdinky je zas okoukaný od herečky Miy Farrow, od
Briana de Palmy si Ozon nejčastěji vypůjčuje typické pohyby kamery, a podobně.
Je toho opravdu hodně, včetně detailů. Dva z těch zmíněných filmů jsou mimochodem
také o dvojčatech. A taky je možné, že někdo objeví ve Dvojitém milenci ještě jiné inspirační zdroje.
V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě
oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která
cpe do každé třetí scény, aby mohl sofistikovaně snímat herce i jejich odrazy. Zároveň
tím neustále upozorňuje na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého
začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných
pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu metaforické rekvizity i zbrklé
dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré
vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou.
Průběžně se totiž začne vynořovat otázka, jestli je
onen Paulův bratr skutečný, nebo je to jenom smyšlená postava z erotických
fantazií Chloé, kterých je ostatně ve filmu nemálo. Scény sexu s připínacím
dildem či trojky s dvojčaty ještě lze rozeznat coby výplody snů nebo
představ, protože jsou tak záměrně natočeny. Vše ostatní je ale prakticky
nerozpoznatelné takřka až do konce, a mnozí diváci si pravděpodobně ani u
závěrečných titulků stále nebudou jisti, jestli od sebe realitu a fikci
dokázali odlišit, případně se budou předhánět v divokých teoriích, jak to
podle nich vlastně skončilo. Nepomůže ani knižní předloha z roku 1987,
podle níž je film natočen, a která má podstatně jiný závěr i vyznění.
S tím souvisí i to, že Ozon selhává ve
vyprávění poslední třetiny filmu, která působí překombinovaně až chaoticky,
což vede ke zmatení v interpretaci toho, co se vlastně na plátně odehrává.
Zároveň se v ní stírá napětí ve vztahu mezi postavami, které bylo na filmu
vyjma jeho skryté psychologické roviny tím nejzajímavějším, rozuzlení však v tomto
ohledu bere snímku vítr z plachet. Závěrečná pointa nakonec děj i nesmírně
složitý a komplexní psychologický stav hlavní hrdinky ještě více komplikuje,
než aby ho divákovi osvětlovala. To sice není vyloženě špatně, ale
pravděpodobně to trochu zkazí dojem těm, kteří nemají rádi, když je film na
konci nechá tápajícími a bez jasného rozuzlení.
To ale nic nemění na tom, že můžete obdivovat
herecké výkony či sofistikovanou kameru, osvětlení, barevnou i designovou stylizaci
prostředí, rekvizit i jiných filmových prostředků, jimiž se Francois Ozon snaží
na něco nebo na někoho odkazovat. Co zní na první poslech jako erotický
thriller brakového charakteru, to režisér povyšuje na výsostné evropské umělecké
drama, spíše béčkový původ knižní předlohy však nezastře. Jeho Dvojitý milenec působí jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro
náročné a přemýšlející diváky, kterým snad uvízne v paměti víc než jen uvozující záběr ze začátku filmu, v němž kamera zpomaleně
vyjíždí z ženské pochvy.
Kéž by mi někdo zvládl vysvětlit, proč proboha nešla, mrcha jedna, sedět za to, že zavraždila bývalého milence...
OdpovědětVymazatZáběrů, které byly tak přitažené za vlasy, že jsem si od začátku byl jistý, že jde jen o sen nebo představu, a nakonec se ukázaly jako skutečnost, bylo přehršle. Matka dívky po nehodě, byla skutečně tak neslušná na hlavní hrdinku? Skutečně v závěru filmu vylézaly ze břicha hlavní hrdinky prsty a dlaň, když to byla ve skutečnosti jen změť kostí?
Asi nemám dostatečný žaludek na tak neznatelnou hranici mezi realitou a fikcí a to mi kazí dojem ze skvělého filmu.