Atomic Blonde: Bez lítosti (Atomic Blonde) – Recenze – 50%

Akční špionážní thriller Atomic Blonde: Bez lítosti natočil herec, kaskadér a nyní i režisér David Leitch, dlouholetý kamarád režiséra Chada Stahelskiho (autora obou dílů Johna Wicka), jemuž David jednak asistoval u režie prvního Johna Wicka a zároveň s ním založil bojové výcvikové studio, v němž se herci mohou intenzivně připravovat na akční scény. Zrod Atomic Blonde tak definují především dva zdroje – zaprvé snaha o natočení dalšího snímku, v němž by se podobně jako v Johnu Wickovi zúročil režisérův talent pro vytváření bojových choreografií založených na fyzické akci, a zadruhé koncem Studené války inspirovaný britský černobílý komiks s názvem The Coldest City, jehož je Atomic Blonde volnou adaptací.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Ohodnocení snímku padesáti procenty je pro leckoho v podstatě znamením pro očekávání průměrného filmu, nicméně jsou tu dvě věci, které jsou opravdu silně nadprůměrné, čímž pádem představují pro zhlédnutí Atomic Blonde zdaleka nejsilnější motivaci. První z nich je zhruba desetiminutová scéna z druhé poloviny filmu, natočená bez jediného střihu, a která se svou intenzitou, filmařskou náročností a dokonale realistickým a špinavým ztvárněním řadí do zlatého fondu nejdelších filmových záběrů, kam patří také scéna na pláži z Pokání, úvod Gravitace a mnohé další, vzpomenete si u ní však i na Potomky lidí, hongkongské Hard Boiled nebo indonéský Zátah 2.

Tahle jediná impozantní, komplikovaná a přitom přirozeně natočená scéna představuje bez debaty nejlepší a nejvýraznější část filmu – hlavní hrdinka v ní bojuje s řadou protivníků uvnitř několika pater a schodišť vybydlené budovy pomocí pěstí, kopanců, pistolí a několika improvizovaných zbraní, přičemž se jí do toho ještě motá jeden postřelený úředník, kterého má za úkol ochránit, na všech přítomných neustále přibývají pohmožděniny a krvavé skvrny a na závěr se ty rvačky ještě přesunou ven do ulic, kde vyvrcholí do působivé automobilové honičky. Jde o výjimečný, nekompromisní a brutální soubojový nářez, který slouží jako dokonalá ukázka choreografických a režijních schopností Davida Leitche a také jako jeden z důvodů, proč na film Atomic Blonde: Bez lítosti vyrazit do kina.

Tou druhou silně nadprůměrnou věcí je výkon herečky Charlize Theron v hlavní roli Lorraine, agentky britské tajné služby MI6, která je povolána do Berlína, aby zde vypátrala držitele ukradeného seznamu tajných agentů a zároveň odhalila totožnost dvojitého špiona, spolupracujícího s nepřátelskou stranou. Charlize Theron se po předloňském Šíleném Maxovi dostala do pozice akční hrdinky, jíž dokázala obdařit naprostou věrohodností jak co do hereckého projevu, tak i do bojových dovedností, takže všechny ty pěstní souboje, ohánění se pistolemi a rozdávání kopanců působí v jejím podání velice přesvědčivě. Herečka nejenže musela projít náročným výcvikem, ale její role zahrnuje kromě fyzicky náročné akce i lesbickou scénu či nahotu. Odhodlání Charlize Theron souvisí zřejmě i s tím, že se na snímku podílela i coby producentka.

Problém už je ale s tím, jak je její postava napsaná. Jako ledově chladná a nečitelná mrcha, která je naprostou profesionálkou ve svém oboru, ale zároveň schopnou přetvářky, lží a podrazů. Její chladnost ještě podtrhují šedivá atmosféra Berlína (v němž je každým dnem očekáván pád Berlínské zdi), její koupele ve vaně naplněné ledovou vodou i její oblíbený nápoj v podobě vodky s ledem. Je to velký kontrast ve srovnání se zabijákem Johnem Wickem v podání Keanu Reevese, jehož hnacím motorem je uvěřitelně vybudovaný motiv pomsty, a k tomu jde o postavu dodržující jakýsi profesní etický kodex, zatímco Lorraine nectí nic a nikoho a působí hrozně odtažitě a nelidsky, takže se jí na rozdíl od Johna Wicka takřka nedá fandit. Ono ani není moc proč, když jí jde kromě jakýchsi zamlžených osobních cílů jen o zadržení nějakých stereotypních kompromitujících materiálů, po nichž se ve filmu pachtí dvě třetiny postav, a které rozhodně u diváků nevyvolávají dojem, že by jim mělo na jejich úspěšném nalezení nějak záležet.

Ono jde možná o to, jak je napsaný celý film, jehož zdaleka nejslabší složkou je bohužel děj a jeho vyprávění. Příběh je strašlivě komplikovaný a překombinovaný, založený na víceúrovňové špionážní hře na kočku a myš, v níž až do naprostého konce nevíte, kdo všechno dělal na někoho podraz, kdo hrál na dvě a kdo na tři strany a kdo to po celou dobu pekl s kým a proč a za čími zády. I na tom konci, když už jsou všechny karty odkryty, byste ale pravděpodobně rádi ocenili přítomnost někoho, kdo by vám to celé ještě jednou zrekapituloval a podrobně vysvětlil, abyste si mohli být jisti, že jste to pochopili správně.

Už tak dost složitě vystavěný film je ještě navíc celý orámován scénami odehrávajícími se několik dní poté, v nichž je Lorraine vyslýchána svými nadřízenými (Toby Jones a John Goodman) a všechno ostatní jsou tím pádem flashbacky do minulosti. Celá tahle linie působí poněkud zbytečně, protože dějově film příliš neobohacuje, pouze mu vypravěčsky narušuje rytmus, ještě více jej komplikuje a slouží jen k dovysvětlování některých příběhových nuancí. A vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka se zřejmě dožila konce, ztrácí řada potenciálně napínavých scén mnohé ze své intenzity, protože se není proč o Lorraine bát.

Pozoruhodný a z mého pohledu nepříliš vydařený záměr byl proložit celý film cool písničkami z osmdesátých let a zařadit je jako doprovod i k akčním scénám. Za nevydařené toto rozhodnutí považuji proto, že se ty písničky svou častou rozverností mnohdy k těm scénám zoufale nehodí, znevažují veškeré syrové vyznění špinavé a veskrze neokázalé akce a ubírají jim na působivosti, neb pak vypadají skoro jako něco z Kick-Ass nebo z nějaké parodie na akční filmy. Je to pochopitelně subjektivní, ale těžko brát vážně scénu, v níž drsný sovětský mafián umlátí do bezvědomí nevinného mladíka, když k tomu hraje TOHLE.

Všehovšudy tak máte v celém filmu jednu naprosto brilantní dlouhou akční sekvenci a řadu dalších, byť o poznání méně zapamatovatelných bojových scén, a výborný (spíš fyzický než herecký) výkon představitelky hlavní role. Všechno to ale znatelně sráží scénář, zmatené a nerytmické vyprávění zbytečně překomplikovaného děje s překvapivými pointami na druhou a na třetí a s hned několika konci a nejednotným úhlem pohledu, kdy snímek střídá perspektivu hlavní hrdinky s perspektivou jiné vedlejší postavy, jejího berlínského kontaktu v podání Jamese McAvoye (a okrajově i jednoho sovětského zabijáka). To dělá z Atomic Blonde: Bez lítosti značně nevyrovnanou záležitost, která slouží Davidu Leitchovi jako vstupenka do světa akčních režisérů a Charlize Theron jako vizitka jejího přerodu v moderní akční hrdinku, nicméně samotný zážitek ze sledování filmu je v tomto případě značně rozporuplný.