KVIFF 2017 – První dojmy z Karlových Varů, Svět podle Daliborka, Křižáček a nový Haneke i Kaurismäki

Zatím jde skutečně jen o první dojmy. Plnohodnotných recenzí na většinu z následujících filmů se ještě dočkáte, řada z nich totiž vstoupí v nadcházejících týdnech či měsících i do běžné kino distribuce. Některé také budete mít šanci vidět ihned po skončení festivalu v rámci festivalových ozvěn. Nějaký zásadní must-see film, na nějž by se zde ve Varech pěly oslavné ódy, a který by bylo nutné vidět za každou cenu (tak jako loni Toniho Erdmanna nebo pár let před tím Velkou nádheru), se tu zatím neobjevil, ale třeba se vyloupne v průběhu nadcházejících dnů. I tak ale není o kvalitu nouze, v některých případech však i o nekvalitu.

Křižáček

Z druhého filmu českého režiséra Václava Kadrnky (Osmdesát dopisů), přítomného v Hlavní soutěžní sekci, by měl radost Andrej Tarkovskij i Terrence Malick, o tom není pochyb. Příběh zasazený do Středověku a vyprávějící o cestě otce (Karel Roden) za svým ztraceným synem, který jednoho dne opustil oblečen do dětského křižáckého brnění svůj domov a vydal se bůhvíkam, zaujme vizuální stránkou, kamerou a výkonem Rodena, jehož postava v průběhu filmu přichází o rozum, ale to je tak všechno. Prostý, myšlenkově i obsahově zoufale prázdný děj, inspirovaný epickou básní Jaroslava Vrchlického, je totiž tak strašlivě natahovaný a jeho scény jsou tak přehnaně dlouhé, že se prostě není možné nenudit. Roztáhnout materiál na slabou půlhodinku do trojnásobné délky není dobrá cesta, filmové umění totiž automaticky nespočívá ve schopnosti filmařů natočit zvedání a sklápění padacího mostu tak, aby zabralo ve filmu tři minuty. Dvě třetiny snímku tvoří záběry zachmuřeného Rodena jedoucího na koni a zbytek obstaraly děti s palmovými ratolestmi. A dialogů je poskrovnu, protože tahle křižácká komorní road-movie měla vyprávět hlavně obrazem, nicméně není moc co k vyprávění.

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Přízrak

Film, který uvedl na festivalu jeho režisér David Lowery a herec Casey Affleck, jeden z hlavních festivalových hostů. On a herečka Rooney Mara hrají manželský pár, který bydlí v malém domku a vede relativně šťastný život, leč Affleckova postava na začátku nečekaně zemře a zbytek filmu (až na pár flashbacků) stráví pod prostěradlem a dělá ducha. První polovina snímku je brutálně nudná (převládají dlouhé statické záběry, v nichž se toho málo děje, za vše mluví čtyři minuty dlouhá sekvence, v níž Rooney Mara pojídá koláč a vzlyká u toho) a ta druhá je zas hrozně zmatená a divná, protože se v ní hodně divoce skáče v čase. Jestli jsem to správně pochopil, tak jedině díky tomu, že mi to jiná postava ve filmu vysvětlila předem, a to ještě kdo ví jestli. V celém snímku je asi půltucet geniálních nápadů, každý z nich je ale využit jen okrajově a následně smeten ze stolu. Je to škoda, silná atmosféra totiž snímku rozhodně nechybí a jako festivalová bizarnost to funguje, leč z hlediska filmového se Přízrak zoufale rozpadá a smysl byste v něm hledali marně.

Druhá strana naděje

Nový film finského režiséra Akiho Kaurismäkiho (Muž bez minulosti, Le Havre) vypráví najednou dva propletené příběhy, tak od sebe navzájem odlišné, že to ani nevypadá, že by bylo možné je propojit. Posuďte sami - na jedné straně vážné drama o syrském uprchlíkovi, co se snaží získat ve Finsku azyl a hledá svou sestru, která se mu ztratila kdesi u maďarských hranic, a na straně druhé až groteskně absurdní komedie o stárnoucím podnikateli, co odejde od své ženy, rozprodá obchod s košilemi a koupí restauraci čtvrté cenové s odpovídajícím personálem. Kaurismäkimu se přesto povedlo v poslední třetině filmu oba děje velice přirozeně spojit do úsměvného a uvědomělého komediálně-dramatického mixu, v němž najdete i vyjádření k uprchlické krizi, i suché vtipy trhající bránici. Pár drobností je sice už navíc (třeba postavy tří stereotypních skinheadů), ale to jsou vážně jen detaily.

Svět podle Daliborka

Dokument Víta Klusáka (Český sen, Dobrý řidič Smetana) se věnuje postavě Dalibora, autentického neonacisty z Prostějova, a budí nejrůznější reakce a vybízí k mnoha diskuzím. Není to dokument, který by skrze postavu Dalibora komentoval neonacistickou komunitu obecně, na to je totiž Dalibor až příliš unikátní, takže se s ním a s jeho názory dost pravděpodobně neztotožní ani neonacisté, ani kdokoli jiný. Daliborovi a jeho činům je snadné se smát, ale je v tom smíchu i nemálo soucitu a snad i lítosti, přičemž není možné ukázat si na něj prstem a označit jej za náckovskou xenofobní svini, která by zasloužila zkopat. Kromě Daliborových nenávistných a rasistických hesel a jeho ujeté video-produkce totiž snímek odhaluje i mnoho informací z jeho soukromí, poukazujících na to, o čem tento film je ve velké míře doopravdy - o zamindrákovaných a vnitřně nešťastných lidech, kteří nejsou spokojeni se svým životem, se svou prací a se svým zázemím, ale zoufale chtějí někam patřit, a tak se nebrání uchýlit i ke skupinkám zastávajícím názory poněkud extrémnější. Názory, které obvykle získali z "alternativních" online médií a od jiných, podobně smýšlejících jedinců, existenčně závislých na televizi a sociálních sítích jako na jediné dostupné formě zábavy. A takových lidí je v české a slovenské společnosti patrně hodně, akorát že Dalibor mezi nimi vyčuhuje tak moc, že je díky němu sledování filmu nejen výjimečným náhledem do jistého výseku společnosti, ale zároveň je to místy nehorázná sranda. Co scéna, to perla, ale také mrazení v zádech.

Happy End

Nový film režiséra Michaela Hanekeho (Bílá stuha, Funny Games). Z diváckého hlediska jde o nesmírně náročnou podívanou, hlavně proto, že Haneke se zřejmě rozhodl vyžívat se ve výpustkách, takže spoustě scénám schválně chybí kontext a je jim zpětně dodáván až o desítky minut později. Typické je, že třeba vidíte, jak někdo někomu píše email, ale nevíte kdo a nevíte komu. Nebo že někdo dostane na sídlišti přes hubu, ale nevidíte od koho a nevíte proč a následně to rozkrýváte v průběhu celého filmu. Že se nějaká postava pokusila o sebevraždu, zasnoubila se, nebo je mrtvá, se dozvíte vždy zprostředkovaně až z druhé ruky, dávno poté, co k té události došlo. Provázanost s filmem Láska tu je, ale v podstatě není důležitá a ani nemusíte ten film vidět. Každopádně ale tahle vypravěčsky komplikovaná skládanka, vyžadující mimořádnou diváckou pozornost, nepřináší z hlediska obsahu nic než náhled do osobních pohnutek a tragédií jedné bohaté buržoazní rodinky a nic víc, což je škoda.

Odnikud

Na filmu režiséra Fatiha Akina (Proti zdi, Na druhé straně) zaujala v Cannes hlavně herečka Diane Kruger, která obdržela cenu za svůj výkon ženy, jíž zemře při výbuchu bomby manžel i malý synek, a která je při následném soudu konfrontována s potenciálními atentátníky. Odnikud je režijně a herecky zcela precizní dílo, odsuzující rasovou nenávist tentokrát prostřednictvím motivu pravicového terorismu. Příběh je mírně manipulativní a v závěru trochu uspěchaný a tím pádem ne úplně uspokojující, leč všechno do té doby je promyšlené a napsané skvěle. Silné téma je zužitkováno v napínavém, emotivním a bravurně gradovaném ději, přičemž Diane Kruger to táhne vážně skvěle. Ne že by na tohle téma nevzniklo už mnoho jiných filmů, ale ono je to jedno, důležitá je kvalita.

Western

Hit letošních Cannes od producentů Toniho Erdmanna, leč stylově jde o něco zcela odlišného. V příběhu-nepříběhu o tom, jak se parta německých dělníků snaží navázat vztahy s bulharskými obyvateli vesnice, v jejíž blízkosti pracují, se dá najít mnoho myšlenek a témat, děj nicméně chybí a jde spíš o sled scének, jak si lidé jsou schopni i bez znalosti jazyka porozumět, případně si vjet do vlasů. Pomalu plynoucí charakterová studie mnoha postav na pozadí bulharského venkova je inteligentně režírovaná a zdařile obsazená přirozenými neherci, leč zároveň dokonale nevzrušivá, nedramatická, nevtahující a nevyprávějící nic konkrétního, co by vám dokázalo utkvět v paměti.

Měsíc Jupitera

Na první pohled další film o imigrantech, leč nezvykle zpracovaný jako science fiction – jeden z uprchlíků totiž na maďarských hranicích získá po svém postřelení schopnost levitace a po zbytek filmu je doprovázen cynickým doktorem, co se jeho nadání rozhodne využít k vydělávání peněz, leč oba pronásleduje policejní komisař a imigračního oddělení. Po technické stránce je maďarský Měsíc Jupitera naprostou výhrou, výborně řemeslně zpracovanou, s dokonalou kamerou i výtvarnou stylizací, kombinující americké kriminálky ze sedmdesátých let i moderní sci-fi ala Kronika, Potomci lidí či Inception, ale přitom po celou dobu nezastře svůj maďarský původ. Skvělý úvod s razií na ilegální imigranty, několik vynikajících akčních/utíkacích scén a pozoruhodný námět však nedokáží zakrýt nedotaženost příběhu, který se motá v kruhu a nedomyšlených zvratech a k nakousnutému sociálnímu komentáři o uprchlické krizi ještě poněkud zbytečně míchá náboženské analogie. I tak jde ale o další ukázku toho, jak nehorázně na vzestupu maďarská kinematografie v posledních letech je.

Chibula

Snímek režiséra George Ovashviliho, který v roce 2014 vyhrál ve Varech Hlavní soutěž s filmem Kukuřičný ostrov. Po tomto oceňovaném a na metafory bohatém podobenství však Ovašvili přichází s něčím až překvapivě prázdným, co postrádá jak promyšlenější děj, tak obrazovou preciznost. Příběh o prvním demokraticky zvoleném gruzínském prezidentovi, jenž byl kvůli válečnému konfliktu nucen skrývat se ve vlastní zemi a zemřel za neobjasněných okolností, se točí v neustálém kruhu - pan prezident a jeho kohorta se toulají a ukrývají po zasněžené a zablácené Gruzii, jednou za čtvrt hodiny se schovají u někoho doma, vyslechnou si jeho názor na prezidentovu osobu a po pár dnech jsou buď uctivě vyhoštěni, nebo nuceni úkryt z důvodu prozrazení opustit, a zase jdou o pár kilometrů dál k dalšímu stavení. Není to ani politické, ani náladotvorné, ani metaforické, je to jen nuda, ve které se překvapivě víc zpívá, než mluví (a ne, nezpívá se tam hodně). Plusy spočívají v hereckých výkonech a v záběrech na přírodu.

Arytmie

Po Křižáčkovi a Chibule další snímek z Hlavní soutěže, tentokrát ruské drama o mladém manželském páru doktorů – on je pohodlný a lenivý lékař jezdící se sanitkou a ona je komplikovaná doktorka u akutních případů, která neví, co chce, ale je přesvědčená, že určitě chce rozvod. Měla to být patrně vztahová studie, ale v tomto ohledu Arytmie spíš jen klouže po povrchu a více než partnerské problémy ústředního páru v ní zaujmou každodenní strasti doktorů, potýkajících se s hypochondry, komplikovanými případy, nerealistickými požadavky nového vedení i s hystericky překroucenými stížnostmi nespokojených "klientů". Žádné velké emoce nebo zvraty, děj nicméně ubíhá plynule a ve slušném tempu, téma je to zajímavé a dotýká se mnoha pozoruhodných otázek, témat a motivů, z nichž je ovšem v závěru uzavřeno jen pár.

Další komentáře budou následovat, těšit se můžete na první dojmy z filmů Baby Driver (akční komedie od Edgara Wrighta), Jmenuji se Heath Ledger (dokument o tragicky zesnulém herci) či Listopad (černobílý fantaskní film založený na estonském folkloru) a později i na plnohodnotné recenze k leckterým výše jmenovaným a mnoha dalším snímkům.