KVIFF 2017 – Další první dojmy z Karlových Varů a závěrečná rekapitulace

Vary jsou za námi, takže přichází další várka komentářů k filmům, které jsem na festivalu viděl. Mnohé z nich ještě budu později plnohodnotně recenzovat. Bohužel jsem neměl možnost zhlédnout snímek Wind River, jenž uváděl v Karlových Varech herec Jeremy Renner, a který, kromě toho že vyhrál diváckou cenu, je údajně opravdu výjimečně dobrý, tak snad ho někdo koupí i do distribuce v kinech. Na konci článku najdete i výherce v soutěžních kategoriích, seznam oceněných hostů festivalu a festivalovou statistiku.

Baby Driver

Režisér Edgar Wright (Scott Pilgrim proti zbytku světa, Jednotka příliš rychlého nasazení) se po nedokončeném Ant-Manovi pustil do akční komedie o mladíkovi, co musí dělat řidiče partě vykradačů bank. Je to film sympaticky letně ujetý a zábavný, leč režírovaný a hlavně napsaný není úplně dokonale a oproti Wrightově starší britské tvorbě má trošku obroušenější hrany a chybí mu nadhled. Nicméně celý snímek stojí na tvůrčím záměru nastříhat jej celý na písničky, jež neustále znějí hlavnímu hrdinovi ve sluchátkách, a tam už nejde režiséra nepochválit za to, jak skvěle dokázal sestříhat do rytmu muziky nejen akční scény, přestřelky a automobilové honičky, ale třeba i to, jak nějaká postava jde po ulici nebo plánuje bankovní loupež. Obsahově rozhodně nic náročného, ale jako přiblblá akční komedie je to o patro nápaditější a zábavnější i než poslední díly Rychle a zběsile.

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Oklamaný

Film režisérky Sofie Coppoly (Ztraceno v překladu) vypráví o tom, jak se během americké občanské války několik žen a dívek z dívčího internátu rozhodne z křesťanské vůle postarat o raněného vojáka nepřátelské strany. Jde o remake filmu z roku 1971, v němž tehdy onoho vojáka ztvárnil Clint Eatswood. Jeho postavu si tentokrát zahrál Collin Farrell, z ženského obsazení pak vynikají Nicole Kidman v roli ředitelky školy, Kirsten Dunst coby učitelka a Elle Fanning v roli nejstarší žákyně. Překvapivé je, že ač původní film není žádný zázrak, tak zpracovaný je přesto o dost lépe. Je podstatně bohatší dějově, z hlediska vykreslení postav a obsahuje i mnohem více napětí, konfliktů mezi postavami a odvážnějšího sexuálního pnutí. I závěr měl lépe zpracovanou pointu. V nové verzi se režisérce především nepodařilo natočit film více z pohledu jeho ženských postav, což byl patrně záměr, a pak přenést do současné doby jeho atmosféru staropanensky prudérního dívčího internátu, v němž se najednou objevilo zakázané pokušení v podobě pohledného muže, kvůli čemuž si diváci snímek zřejmě mylně pletou s černou komedií a reagují na něj smíchem. Příběh je oproti původní filmové verzi plytký a řídký, motivace postav nejsou dostatečně zřetelné a ani to hvězdné obsazení ani zdaleka nekope první ligu.

Jmenuji se Heath Ledger

Dokument o tragicky zesnulém herci Heathu Ledgerovi je prakticky standardním medailonkem, na němž jsou zdaleka nejzajímavější ty části, jež se věnují Heathu Ledgerovi coby nadanému experimentálnímu filmaři a režisérovi videoklipů, což je profese, s níž si ho lidé obvykle nespojují. Většina dokumentu přesto sestává především z ukázek z různých filmů, ze záběrů z natáčení a z rozhovorů s jinými tvůrci, Heathovými kamarády a členy rodiny, kteří se slzami v očích vzpomínají na to, jak byl super. Je zřejmé, o jak velký herecký talent svět přišel, leč tento film rozhodně nepřináší nic moc nového, funguje jen jako nostalgická vzpomínka a neveselá témata raději rovnou přeskakuje.

Dvojitý milenec

Francouzský film Francoise Ozona (Jen 17, Bazén) vypráví o pětadvacetileté ženě, která začne žít se svým psychiatrem, a po čase zjistí, že před ní zatajil svého bratra – dvojče, také psychiatra. Hrdinka začne tajně docházet na sezení i k onomu bratrovi a spát s ním, jde však o muže drsného a temného, který skrývá děsivé tajemství i důvod, proč se o něm jeho bratr raději nezmiňoval… Je to snímek o psychologických kořenech sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která cpe do každého třetího záběru, aby dostatečně upozornil na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou. Ve výsledku ale Ozon selhává ve vyprávění poslední třetiny, která působí překombinovaně a chaoticky, stírá se v ní napětí ve vztahu mezi postavami a závěrečná pointa psychologickou rovinu akorát ještě víc komplikuje. Béčkový námět původně knižního thrilleru s erotickými prvky se režisérovi sice podařilo povýšit na umělecké evropské psychologické drama, které vypadá jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro náročné a přemýšlející diváky, ale i těm se beztak do paměti nejvíc zaryje jeden jediný záběr - a to hned z úvodu filmu.

Listopad

Estonský koprodukční snímek je přehlídkou bizarností, odehrávajících se ve fiktivním pohanském světě založeném na estonských mýtech. Je to krásně černobíle natočené, neskutečně nápadité a rozhodně originální, ale všechny ty úžasné nápady (švankmajerovsky vyhlížející bytosti složené ze starého nářadí, hlavní hrdinka - vlkodlak, náměsíčná hraběnka, vyplivování hostií, absurdní boj vesničanů s morem, nápoje lásky umíchané z výkalů, poetické rozhovory se sněhulákem, pochody mrtvých i všechno ostatní) je bohužel přítomno jen v podobě izolovaných podivností, co maximálně doutvářejí atmosféru magicky realistického prostředí, ale pro děj žádný význam nemají. Příběh o zamilované holce, jejíž milý se zakouká do jiné, je pak už jen torzem, na němž z těch výše zmíněných ujetě fantazijních přívěšků nedrží pořádně ani jeden, a celé se to tím pádem poněkud rozpadá. Nicméně pokud by organizátoři festivalu Weird Europe (Divná Evropa) hledali vhodné adepty na zařazení do programu, tak Listopad je jasná volba.

78/52

O pozoruhodný zážitek se postaral švýcarský režisér Alexandre O. Philippe, který se rozhodl extrémně důkladně rozpitvat slavnou scénu z filmu Alfreda Hitchcocka Psycho, v níž je hlavní hrdinka zavražděna ve sprše. Nevěřil jsem, že by bylo možné natočit celovečerní dokument točící se kolem jedné jediné scény z jiného filmu, byť by to byla jedna z nejzásadnějších scén světové kinematografie. A ejhle - ono to jde, a dokonce i velmi svižně, zábavně a věcně. Vynikající podrobný rozbor, diváky prakticky zahlcující informacemi, a pro cinefily navíc plnící roli obsahem naditého materiálu vhodného pro studování Hitchcockovy geniality a sofistikovanosti, nad níž nelze nežasnout. Pokud by režisér vážně chtěl natočit více dokumentů podobného typu, jak ostatně avizoval, tak bych byl jedině rád, sem s nimi!

Masomlejnek kodoku

Půlnoční řezničina na závěr. Japonské gore filmy jsou všechny strašlivě debilní, přehnaně brutální, ztřeštěné a i ty hektolitry krve v nich stříkají na denním pořádku, nicméně i v tomhle speciálním svébytném žánru existuje tenká hranice mezi otravou a zábavou. Zábava roste s nápaditostí a schopností tvůrců nebrat film vážně a ironizovat ho, avšak Masomlejnek kodoku nejenže pouze recykluje to, co už bylo mnohdy k vidění jinde, ale navíc jeho první polovina sestává z až příliš civilního dramatu výběrčího dluhů, topícího se ve finančních problémech, a z jeho opatrné romance s mladší prodavačkou knih, což do ujetého námětu o mimozemšťanech dělajících z lidí krvelačné mutanty (a následně džus), úplně nezapadá. Zbývá jen prvoplánová ujetost, tu ale zas kazí vyloženě amatérský střih, nevhodně zvolený hudební doprovod, příšerné digitální triky a obecně mizerné filmařské provedení, nehledě na to, že příběh vážně nedává ani základní smysl.

Jinak vítězem Velké ceny – Křišťálového glóbu za nejlepší film v Hlavní soutěži se stal český snímek režiséra Václava Kadrnky Křižáček s Karlem Rodenem v hlavní roli. Zvláštní cenu poroty získal bosensko-hercegovinský koprodukční film Chlapi nepláčou, drama o konfrontaci veteránů z války v Jugoslávii. Cenu za režii si odnesl slovenský režisér Peter Bebjak, autor soutěžního snímku Čára, kriminálního thrilleru o pašerácích na slovensko-ukrajinské hranici. Herečky Jowita Budnik a Eliane Umuhire si odnesly ceny za Ženský herecký výkon v polském snímku Ptáci zpívají v Kigali, vyprávějícím o ornitoložce a její chráněnce, která se vydá do Rwandy hledat své rodné kořeny. Cena za Mužský herecký výkon zas připadla Alexandrovi Yatsenkovi, jenž ztvárnil hlavní roli v ruském filmu z lékařského prostředí Arytmie. Zvláštní uznání za nelepší debut si vysloužili autoři amerického filmu Drobné si nechte, romantické komedie o dvou účastnících terapeutických sezení. Herečka Voica Oltean z rumunského filmu Breaking News zas získala Zvláštní uznání za nejlepší začínající herečku, ve filmu ztvárnila dceru televizního reportéra, která se vypořádává s jeho nedávnou tragickou smrtí. Soutěž na východ od západu vyhrál ruský snímek s unikátním názvem Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku, road-movie o nalézání vztahu mezi otcem a synem. Zvláštní cenu poroty zas obdržel gruzínský koprodukční film Dede, věnující se mladé ženě, které se snaží vzepřít zakořeněným tradicím v odlehlé horské vesničce. V Soutěži dokumentárních filmů získal hlavní cenu španělský snímek Spousta dětí, opice a zámek, dokumentární alegorie o současné situaci ve Španělsku, rakouskému dokumentu Lekce francouzské konverzace (odehrávajícímu se na lekcích francouzské konverzace) zas připadla Zvláštní cena poroty.

Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii získali britský režisér Ken Loach a jeho dvorní scenárista Paul Laverty a stejnou cenou se může pyšnit i hudební skladatel James Newton Howard. Cena prezidenta MFF Karlovy Vary připadla dalším hostům festivalu – herečce Umě Thurman a hercům Caseymu Affleckovi a Jeremymu Rennerovi. Český režisér Václav Vorlíček dostal Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos české kinematografii.

Festivalu se zúčastnilo 13734 akreditovaných návštěvníků, z toho 11554 s Festival Passy, 398 filmových tvůrců, 1165 filmových profesionálů a 617 novinářů. V jeho průběhu se uskutečnilo 505 filmových představení a bylo prodáno 140 067 vstupenek. Celkový počet promítaných filmů byl 207, z toho 179 hraných (144 celovečerních a 35 krátkých) a 28 dokumentárních. 23 snímků mělo na festivalu světovou premiéru, 18 jich mělo premiéru mezinárodní a 13 evropskou.