Vary jsou za
námi, takže přichází další várka komentářů k filmům, které jsem na
festivalu viděl. Mnohé z nich ještě budu později plnohodnotně recenzovat.
Bohužel jsem neměl možnost zhlédnout snímek Wind
River, jenž uváděl v Karlových Varech herec Jeremy Renner, a který,
kromě toho že vyhrál diváckou cenu, je údajně opravdu výjimečně dobrý, tak snad
ho někdo koupí i do distribuce v kinech. Na konci článku najdete i výherce v soutěžních
kategoriích, seznam oceněných hostů festivalu a festivalovou statistiku.
Baby Driver
Režisér Edgar Wright (Scott
Pilgrim proti zbytku světa, Jednotka
příliš rychlého nasazení) se po nedokončeném Ant-Manovi pustil do akční komedie o mladíkovi, co musí dělat řidiče
partě vykradačů bank. Je to film sympaticky letně ujetý a zábavný, leč
režírovaný a hlavně napsaný není úplně dokonale a oproti Wrightově starší
britské tvorbě má trošku obroušenější hrany a chybí mu nadhled. Nicméně celý
snímek stojí na tvůrčím záměru nastříhat jej celý na písničky, jež neustále
znějí hlavnímu hrdinovi ve sluchátkách, a tam už nejde režiséra nepochválit za
to, jak skvěle dokázal sestříhat do rytmu muziky nejen akční scény, přestřelky
a automobilové honičky, ale třeba i to, jak nějaká postava jde po ulici nebo
plánuje bankovní loupež. Obsahově rozhodně nic náročného, ale jako přiblblá
akční komedie je to o patro nápaditější a zábavnější i než poslední díly Rychle a zběsile.
 |
| Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Film režisérky Sofie
Coppoly (Ztraceno v překladu) vypráví
o tom, jak se během americké občanské války několik žen a dívek z dívčího internátu
rozhodne z křesťanské vůle postarat o raněného vojáka nepřátelské strany. Jde
o remake filmu z roku 1971, v němž tehdy onoho vojáka ztvárnil Clint
Eatswood. Jeho postavu si tentokrát zahrál Collin Farrell, z ženského obsazení
pak vynikají Nicole Kidman v roli ředitelky školy, Kirsten Dunst coby
učitelka a Elle Fanning v roli nejstarší žákyně. Překvapivé je, že ač původní film není žádný
zázrak, tak zpracovaný je přesto o dost lépe. Je podstatně bohatší dějově, z
hlediska vykreslení postav a obsahuje i mnohem více napětí, konfliktů mezi
postavami a odvážnějšího sexuálního pnutí. I závěr měl lépe zpracovanou pointu.
V nové verzi se režisérce především nepodařilo natočit film více z pohledu jeho
ženských postav, což byl patrně záměr, a pak přenést do současné doby jeho
atmosféru staropanensky prudérního dívčího internátu, v němž se najednou
objevilo zakázané pokušení v podobě pohledného muže, kvůli čemuž si diváci
snímek zřejmě mylně pletou s černou komedií a reagují na něj smíchem. Příběh je
oproti původní filmové verzi plytký a řídký, motivace postav nejsou dostatečně
zřetelné a ani to hvězdné obsazení ani zdaleka nekope první ligu.
Jmenuji se Heath Ledger
Dokument o tragicky zesnulém herci Heathu
Ledgerovi je prakticky
standardním medailonkem, na němž jsou zdaleka nejzajímavější ty části, jež se
věnují Heathu Ledgerovi coby nadanému experimentálnímu filmaři a režisérovi
videoklipů, což je profese, s níž si ho lidé obvykle nespojují. Většina
dokumentu přesto sestává především z ukázek z různých filmů, ze záběrů z
natáčení a z rozhovorů s jinými tvůrci, Heathovými kamarády a členy rodiny,
kteří se slzami v očích vzpomínají na to, jak byl super. Je zřejmé, o jak velký
herecký talent svět přišel, leč tento film rozhodně nepřináší nic moc nového,
funguje jen jako nostalgická vzpomínka a neveselá témata raději rovnou
přeskakuje.
Dvojitý milenec
Francouzský film Francoise Ozona
(Jen 17, Bazén) vypráví o pětadvacetileté ženě, která začne žít se svým
psychiatrem, a po čase zjistí, že před ní zatajil svého bratra – dvojče, také
psychiatra. Hrdinka začne tajně docházet na sezení i k onomu bratrovi a spát s ním,
jde však o muže drsného a temného, který skrývá děsivé tajemství i důvod, proč
se o něm jeho bratr raději nezmiňoval… Je to snímek o psychologických kořenech
sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to
sofistikovaná pocta Sestrám Briana De
Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé
podobě a Rosemary má děťátko
Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. V souvislosti s motivem
dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a
zejména pak zrcadla, která cpe do každého třetího záběru, aby dostatečně
upozornil na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje
si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v
mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které
lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost
pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou. Ve výsledku ale Ozon
selhává ve vyprávění poslední třetiny, která působí překombinovaně a chaoticky,
stírá se v ní napětí ve vztahu mezi postavami a závěrečná pointa psychologickou
rovinu akorát ještě víc komplikuje. Béčkový námět původně knižního thrilleru s
erotickými prvky se režisérovi sice podařilo povýšit na umělecké evropské
psychologické drama, které vypadá jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro
náročné a přemýšlející diváky, ale i těm se beztak do paměti nejvíc zaryje
jeden jediný záběr - a to hned z úvodu filmu.
Listopad
Estonský koprodukční snímek je
přehlídkou bizarností,
odehrávajících se ve fiktivním pohanském světě založeném na estonských mýtech.
Je to krásně černobíle natočené, neskutečně nápadité a rozhodně originální, ale
všechny ty úžasné nápady (švankmajerovsky vyhlížející bytosti složené ze
starého nářadí, hlavní hrdinka - vlkodlak, náměsíčná hraběnka, vyplivování
hostií, absurdní boj vesničanů s morem, nápoje lásky umíchané z výkalů,
poetické rozhovory se sněhulákem, pochody mrtvých i všechno ostatní) je bohužel
přítomno jen v podobě izolovaných podivností, co maximálně doutvářejí atmosféru
magicky realistického prostředí, ale pro děj žádný význam nemají. Příběh o
zamilované holce, jejíž milý se zakouká do jiné, je pak už jen torzem, na němž
z těch výše zmíněných ujetě fantazijních přívěšků nedrží pořádně ani jeden, a
celé se to tím pádem poněkud rozpadá. Nicméně pokud by organizátoři festivalu
Weird Europe (Divná Evropa) hledali vhodné adepty na zařazení do programu, tak Listopad je jasná volba.
78/52
O pozoruhodný zážitek se postaral
švýcarský režisér Alexandre O. Philippe, který se rozhodl extrémně důkladně
rozpitvat slavnou scénu z filmu Alfreda Hitchcocka Psycho, v níž je hlavní hrdinka zavražděna ve sprše. Nevěřil jsem, že by bylo možné natočit
celovečerní dokument točící se kolem jedné jediné scény z jiného filmu, byť by
to byla jedna z nejzásadnějších scén světové kinematografie. A ejhle - ono to
jde, a dokonce i velmi svižně, zábavně a věcně. Vynikající podrobný rozbor,
diváky prakticky zahlcující informacemi, a pro cinefily navíc plnící roli
obsahem naditého materiálu vhodného pro studování Hitchcockovy geniality a
sofistikovanosti, nad níž nelze nežasnout. Pokud by režisér vážně chtěl natočit
více dokumentů podobného typu, jak ostatně avizoval, tak bych byl jedině rád,
sem s nimi!
Masomlejnek kodoku
Půlnoční řezničina na závěr. Japonské gore filmy jsou všechny strašlivě
debilní, přehnaně brutální, ztřeštěné a i ty hektolitry krve v nich stříkají na
denním pořádku, nicméně i v tomhle speciálním svébytném žánru existuje tenká
hranice mezi otravou a zábavou. Zábava roste s nápaditostí a schopností tvůrců
nebrat film vážně a ironizovat ho, avšak Masomlejnek
kodoku nejenže pouze recykluje to, co už bylo mnohdy k vidění jinde, ale
navíc jeho první polovina sestává z až příliš civilního dramatu výběrčího
dluhů, topícího se ve finančních problémech, a z jeho opatrné romance s mladší
prodavačkou knih, což do ujetého námětu o mimozemšťanech dělajících z lidí
krvelačné mutanty (a následně džus), úplně nezapadá. Zbývá jen prvoplánová
ujetost, tu ale zas kazí vyloženě amatérský střih, nevhodně zvolený hudební
doprovod, příšerné digitální triky a obecně mizerné filmařské provedení,
nehledě na to, že příběh vážně nedává ani základní smysl.
Jinak vítězem Velké ceny – Křišťálového
glóbu za nejlepší film v Hlavní soutěži se stal český snímek režiséra
Václava Kadrnky Křižáček s Karlem
Rodenem v hlavní roli. Zvláštní cenu poroty získal bosensko-hercegovinský
koprodukční film Chlapi nepláčou, drama
o konfrontaci veteránů z války v Jugoslávii. Cenu za režii si odnesl slovenský
režisér Peter Bebjak, autor soutěžního snímku Čára, kriminálního thrilleru o
pašerácích na slovensko-ukrajinské hranici. Herečky Jowita Budnik a Eliane
Umuhire si odnesly ceny za Ženský herecký výkon v polském snímku Ptáci zpívají v Kigali, vyprávějícím
o ornitoložce a její chráněnce, která se vydá do Rwandy hledat své rodné kořeny.
Cena za Mužský herecký výkon zas připadla Alexandrovi Yatsenkovi, jenž ztvárnil
hlavní roli v ruském filmu z lékařského prostředí Arytmie. Zvláštní uznání za nelepší
debut si vysloužili autoři amerického filmu Drobné
si nechte, romantické komedie o dvou účastnících terapeutických sezení. Herečka
Voica Oltean z rumunského filmu Breaking
News zas získala Zvláštní uznání za nejlepší začínající herečku, ve filmu
ztvárnila dceru televizního reportéra, která se vypořádává s jeho nedávnou
tragickou smrtí. Soutěž na východ od západu vyhrál ruský snímek s unikátním
názvem Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka
do důchoďáku, road-movie o nalézání vztahu mezi otcem a synem. Zvláštní
cenu poroty zas obdržel gruzínský koprodukční film Dede, věnující se mladé ženě, které se snaží vzepřít zakořeněným tradicím
v odlehlé horské vesničce. V Soutěži dokumentárních filmů získal hlavní
cenu španělský snímek Spousta dětí, opice
a zámek, dokumentární alegorie o současné situaci ve Španělsku, rakouskému
dokumentu Lekce francouzské konverzace
(odehrávajícímu se na lekcích francouzské konverzace) zas připadla Zvláštní cena
poroty.
Křišťálový glóbus za mimořádný
umělecký přínos světové kinematografii získali britský režisér Ken Loach a jeho
dvorní scenárista Paul Laverty a stejnou cenou se může pyšnit i hudební
skladatel James Newton Howard. Cena prezidenta MFF Karlovy Vary připadla dalším
hostům festivalu – herečce Umě Thurman a hercům Caseymu Affleckovi a Jeremymu Rennerovi. Český režisér Václav Vorlíček dostal Cenu prezidenta MFF Karlovy
Vary za přínos české kinematografii.
Festivalu se zúčastnilo 13734
akreditovaných návštěvníků, z toho 11554 s Festival Passy, 398
filmových tvůrců, 1165 filmových profesionálů a 617 novinářů. V jeho průběhu
se uskutečnilo 505 filmových představení a bylo prodáno 140 067 vstupenek.
Celkový počet promítaných filmů byl 207, z toho 179 hraných (144
celovečerních a 35 krátkých) a 28 dokumentárních. 23 snímků mělo na festivalu
světovou premiéru, 18 jich mělo premiéru mezinárodní a 13 evropskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat