Režisér Ridley Scott natočil sci-fi horor Vetřelec v roce 1979 a stvořil tak významný žánrový mezník,
který se zapsal do historie kinematografie zlatým písmem, dočkal se několika
pokračování a dokonce i dvou střetů s jinou sérií, byť ve značně odlišném
duchu. Před pěti lety Ridley Scott přišel se snímkem Prometheus, který Vetřelci
dějově předcházel, a v němž se pokusil o rozšíření původního fikčního světa
o nové prvky a zejména pak o naznačení toho, odkud se Vetřelec coby neznámý
mimozemský organismus vzal a jak vznikl. Scottův nový film s názvem Vetřelec: Covenant (podtitul opět odkazuje
na název vesmírné lodi) se odehrává deset let po událostech z Promethea a nadále jeho motivy rozvíjí. Soustředí
se hlavně na pokračování v budování vetřelčí mytologie, přičemž tentokrát už nezůstalo
jen u naznačení.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Z toho vyplývá, že je potřeba vidět film Prometheus, protože Vetřelec:
Covenant je jeho přímým pokračováním a často na něj odkazuje, ale už nevysvětluje,
o co v něm tehdy šlo. S Prometheem
má ostatně mnohem více společného než s kterýmkoli dílem Vetřelců, a to bohužel včetně toho, že
po něm opakuje leckteré nedostatky. A zároveň přidává několik nových.
Především je potřeba říct, že technicky a řemeslně je Vetřelec: Covenant v dokonalé formě. Scott režíruje skvěle,
triky jsou fantastické, výprava úžasná, hudba vyloženě skvostná a i herci sem
tam dostanou šanci předvést něco zajímavého (překvapuje hlavně Danny McBride v seriózní
roli). Vizuálně snímek vypadá špičkově a je vyloženě radost dívat se na něj na
velkém plátně.
Pokud jste se ale těšili na napínavou naháněčku s Vetřelcem po
útrobách vesmírné lodi (ve stylu třeba prvního Vetřelce nebo nedávného sci-fi Život),
tak si raději nechte zajít chuť. Poprvé se totiž Vetřelec, tak jak ho známe,
objeví zhruba čtyřicet minut před koncem a nějaká naháněčka s ním zabírá
až posledních dvacet minut filmu.
Do té doby sledujeme osudy asi tuctu členů posádky lodi Covenant, která
převáží v umělém spánku dva tisíce pasažérů a přes tisíc embryí k nové
vzdálené planetě určené k osídlení a vybudování lidské kolonie.
Cestou je posádka probuzena z hibernace, aby vyřešila nenadálou poruchu,
když v tom ve své blízkosti objeví planetu podobnou Zemi, na níž by podmínky
k životu mohly být ještě příhodnější, než na té, k níž měli původně namířeno. Že
ty podmínky ve skutečnosti nejsou tak slibné, se nicméně dozvědí až po přistání
a průzkumu blízkého okolí…
Ze začátku se nejprve zaradujete, že postav je dost, takže bude i dost
obětí, leč u většiny z nich se tvůrcům nepodaří vám je dostatečně
představit, aby vám o jejich životy mohlo jít. Těžko se totiž obávat o někoho,
o kom vůbec nic nevíte, možná až na nepodstatné drobnosti. Od začátku je tudíž
profilována akorát zjevná hlavní hrdinka (Katherine Waterson), nejistý a slabošský
kapitán (Billy Crudup) a humanoidní android (Michael Fassbender), zatímco
ostatní tvoří zaměnitelnou anonymní masu (až na toho McBridea, kterého si
nezapamatovat nelze).
Kromě toho se v mnoha případech postavy opět chovají jako idioti, což
byla jedna z největších výtek i v Prometheovi.
Profesionální astronauti, trénovaní na osidlování cizích planet, by
pravděpodobně neměli lézt do neznámého prostředí bez skafandrů a osahávat tamní
vegetaci, ale to zjevně scenáristům filmu nedošlo. Scéna, v níž jedna z postav
v panice střílí kolem sebe v blízkosti nádrží s výbušným plynem,
následkem čehož vyhodí do povětří sebe i celou průzkumnou loď a znemožní
tím zbytku týmu brzký odlet, se tímto řadí k mým nejoblíbenějším
scenáristickým berličkám za poslední dobu.
Potěšující je akorát to, že se konečně napevno dozvíme podstatné informace
o původu Vetřelců, leč i tohle téma se začne řešit až v polovině filmu.
Předtím jsme akorát svědky toho, jak se členové posádky vypořádávají se smrtí
jednoho z nich, opravují loď a vydávají se vstříc neznámé planetě, kterou následně
prozkoumávají. Jde o poměrně zdlouhavý rozjezd, který se v ničem příliš
neliší od jiných sci-fi filmů, variujících tyto scény a toto téma v obdobném
duchu.
Zároveň se dočkáme i trochy existenciálního filozofování, které kulminuje
scénou, v níž dvě umělé inteligence diskutují o svém údělu, o smyslu bytí,
o životě a o svých stvořitelích. Bohužel se však tato debata celkem záhy vyvine
do egoistického a do sebe zahleděného předhánění, kdo dokáže lépe citovat
literární klasiky, a kdo umí lépe zahrát na flétnu, takže to namísto
hlubokého myšlenkového přesahu přidává do filmu jen otravný pocit křečovité
bizarnosti. Nejlepší část filmu tak tvoří pár desítek minut v závěru, kdy
se na scéně konečně objeví plnohodnotný Vetřelec a děj se přesune do
klaustrofobických prostor vesmírného korábu, což je ostatně prostředí, které
Vetřelci sedne nejlépe. Ani tyto scény ale nepůsobí napínavě, děsivě, ba ani
strašidelně. Čím to?
Došlo totiž k zásadní změně, kdy film přesunul funkci hlavní záporné postavy
na někoho jiného, než na titulní monstrum. Za úhlavního nepřítele je tu osoba,
která zradila lidskou rasu, protože objevila ve vesmíru dokonalejší formu
života, a rozhodla se naplno věnovat svou loajalitu jí. Právě tato osoba je
předmětem závěrečného zvratu (který asi měl působit překvapivě, leč bohužel je snadno
odhadnutelný a průhledný) a ve svých činech působí podstatně hrozivěji než Vetřelec,
který je tu využíván spíš jako smrtící nástroj než jako soběstačný organismus.
Za ta léta postava Vetřelce zřejmě zdegenerovala ze zosobnění absolutního zla,
které téměř nelze zabít, do podoby průměrně efektivní smrtelné zbraně, jenž sice
vypadá hrozivě, ale pár dobře mířenými střelami ji zlikvidujete celkem snadno. Do
této tupé pozice Vetřelce dostaly už dementní crossovery Vetřelec vs. Predátor, Prometheus
se zas obešel bez Vetřelců zcela a Vetřelec:
Covenant rozhodně nedělá nic moc proto, aby tomuto ikonickému, dříve tak
děsivému a zdánlivě neporazitelnému protivníkovi zvedl prestiž. Zachována byla
akorát vizuální podoba monstra a ona výkladová paralela, že Vetřelec ve své
podstatě zosobňuje strach žen ze znásilnění, což připomene scéna ve sprše
(známá z traileru), kdy Vetřelec brutálně vyruší dva milence v průběhu
sexuální předehry. Ale to je tak celé.
Vetřelec: Covenant navazuje na Promethea
v jistém slova smyslu zdárně a vetřelčí sérii zajisté obohacuje, ale dopouští
se přitom mnoha nedostatků, kvůli nimž ho za vyloženě dobrý film považovat
nelze. To, že zeslabil vliv titulního monstra a přesunul střed pozornosti na
jiného nepřítele, podstatně tím ubral na napětí a hororové hrůze a naopak
posílil filozofickou polemiku, je příznak jeho rozervanosti mezi snahou odkázat
na kořeny původní kultovní série a zároveň navázat na stylově dost odlišnou
atmosféru Promethea, k němuž má
přitom podstatně blíž. Díky výrazné inovativnosti v rámci série, jisté sofistikovanosti
a provázanosti prostřednictvím řady odkazů, lze asi mnohé odpustit, avšak
některé přešlapy nebo úkroky stranou skutečně přehlížet nelze. Každopádně pokud
se řadíte k těm, kteří Promethea vehementně
osočovali za scenáristické nedostatky, tak v případě Vetřelce: Covenanta se pravděpodobně neubráníte témuž.
Žádné komentáře:
Okomentovat