Doposud poslední pokus dostat legendu o králi Artušovi na stříbrné plátno
nastal v roce 2004, kdy snímek Král
Artuš (s Clivem Owenem v hlavní roli) narazil na nesplnitelný záměr
producentů natočit jej jako realistický a dobově věrný film opřený o historická
fakta, který by ale byl zároveň epickým akčním velkofilmem. Výsledek byl
přinejmenším rozporuplný, protože oba nekompatibilní přístupy se v něm ošklivě
tříštily a navzájem vyrušovaly. Nyní ale přichází režisér Guy Ritchie (Podfu(c)k, Sherlock Holmes) se svou vlastní, osobitě stylizovanou verzí.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Především se Guy Ritchie na rozdíl od třináct let starého předchůdce zcela
oprostil od jakýchkoli historických reálií a pokusů o věrnost a film Král Artuš: Legenda o meči naplno
zasadil do žánru fantasy, v němž se vyskytují obří mega-zvířata, mezi
lidmi žijí mágové a čarodějky (jejichž síla se měří podle toho, jak vysokou
si postaví věž), pod hradem Kamelot sídlí chapadlovité monstrum a meč Excalibur
se chová spíš jako Thorovo kladivo než jako meč. V tomto pozoruhodném
světě alternativního raného středověku pak rozehrává známý příběh o Artušovi,
synovi padlého krále, jemuž se podaří vytáhnout z kamene meč, symbol jeho
dědického práva na anglický trůn.
Podstatné je, jak Král Artuš: Legenda
o meči působí. Je to hrozně bizarní, ale zkuste si představit Pána prstenů, jehož by místo epické
hudby Howarda Shorea doprovázel Zimmerův burácivý soundtrack k Sherlocku Holmesovi (schválně si poslechněte
kousek ze soundtracku a řekněte si, jestli vám to zní jako hudební podkres
vhodný k filmu o králi Artušovi). Nebo seriál Hru o trůny, v němž by se ovšem všechny postavy chovaly a
vyjadřovaly jako v Podfu(c)ku
nebo ve Sbal prachy a vypadni (mluví
se tu současnou britskou angličtinou s častou příměsí nějakých novodobých
slangů). Je to jako videoklipová a mimořádně dravá přehlídka snaživě cool scén, v nichž
rytíři kulatého stolu vystupují jako členové pouličního lupičského gangu ze
současného londýnského předměstí.
Právě snaha být za každou cenu co nejvíc cool a působit ohromně stylově
snímku kupodivu vychází, takže krom oné podivné bizarnosti, která z něj sálá
snad z každé scény, je výsledkem skutečně zábavná podívaná, která když nic
jiného, tak rozhodně nenudí. Ritchieho obliba v extrémně nelineárním
vyprávění, ve zběsilém střihu a filmových zkratkách tudíž sice opět padla na
úrodnou půdu (byť by ji asi nikdo nečekal aplikovanou zrovna na artušovský
mýtus, čili je potřeba si v kině na zvolenou stylizaci trochu zvykat), leč
ty samé atributy zároveň podrážejí nohy tomu hlavnímu, což by měl být příběh.
Děj je vlastně poměrně prostý – aby se mohl Artuš (charismatický Charlie
Hunnam) stát králem, musí nejprve odstranit z trůnu svého zlého strýce (ještě
charismatičtější Jude Law), který zradil Artušova otce a zabil ho, aby se sám
mohl zmocnit koruny. Avšak Guy Ritchie tento příběh zamotal do nehorázné spleti
neustálých flasbacků a flashforwardů, které se často překrývají a vstupují
jeden do druhého, k tomu je navíc občas naruší nějaká halucinace nebo sen,
a úplně nejraději Ritchie má, když se stříhá na přeskáčku mezi třemi až čtyřmi
scénami najednou. Ze začátku je to celkem strhující a nutí to diváka dávat
pozor na každou drobnost, ale po čase se takto přehnaná chaotičnost ukáže být
spíše překážkou ve vyprávění, způsobující zbytečné zmatky a nejasnosti.
Na začátku filmu např. vidíme krále, jak bojuje s Excaliburem v ruce.
V dalších scénách, o několik let později, je meč pevně zasazen v kameni
a různí muži se snaží jej vytáhnout. Ale proč tomu tak je a jak se meč do toho
kamene dostal, se dozvíme až díky flashbacku někdy ve dvou třetinách filmu (a
podobných příkladů je ve filmu spousta). V závěru snímku, když Artuš
bojuje s hlavním záporákem, se zas dočkáme dvojího finále, kdy se jejich souboj
nějak odvíjí, ale pak proběhne znenadání restart a souboj jede znovu od začátku,
nicméně vyvíjí se jinak. Obdobný prvek byl třeba ve Scottu Pilgrimovi proti zbytku světa, kde to ale mělo své
opodstatnění, zatímco tady je ten skok zpět poněkud nedomyšlený a vycucaný z prstu.
Ten závěrečný zápas mimochodem vypadá jako silně inspirovaný videohrami typu
Dark Souls/Bloodborne. A je bohužel natočený dost špatně (není skoro vůbec vidět,
co se v něm děje), byť ve zbytku filmu je akce přitom docela slušná.
Další problém je v tom, že hlavní hrdina je považován ve svém okolí za
ranaře a totálního frajera a byl by nejraději, kdyby to tak zůstalo. Nejméně v celé
první polovině filmu si trvá na tom, že nemá žádný důvod stát se králem nebo
usilovat o trůn, nehodlá s tím svým následovnictvím nic dělat a o
Excalibur, k němuž beztak přišel jako slepý k houslím, nemá zájem a
nechce ho vlastnit (několikrát v průběhu filmu se ho pokusí někomu
darovat). Důvody, které ho mají motivovat ke svržení zlého panovníka a k nastolení
spravedlnosti, mu proto musí poskytnout různé další vedlejší postavy (zejména Djimoun
Hounsou coby vůdce jakéhosi spolku psanců a jedna čarodějka). Ti mu promlouvají
do duše, uvádějí ho do stavu halucinací nebo snění, aby mu osvěžili vzpomínky
na minulost, případně ho nutí vykonat pouť za poznáním, aby vůbec měl proč se
na Kamelot vydat a o něco tam bojovat. Tím však odpadá důvod, proč by divák měl
fandit zrovna Artušovi, když je mu jako pasivně uvažující hlavní hrdina poněkud
ukradený.
Samozřejmě je snadné nechat se okouzlit tím, jak lehoučce dokáže Guy
Ritchie pracovat s jemným humorem (film je místy opravdu vtipný, byť na
pár místech i nechtěně), a s jakou grácií a stylem umí s pomocí sofistikovaného
stříhání nacpat do necelých dvou minut sekvenci, na které by leckteré české
pohádky spálily třeba polovinu stopáže (řeč je o té "pouti za poznáním", stejně
zkratkovitě je naloženo i s hrdinovým dospíváním). Každý takový světlý
moment ale pohasíná s uvědoměním, že se ve fiktivním světě moc neorientujete
(kde končí schopnosti mágů, proč všemocný král Anglie slibuje Vikingům tisíce
dětských otroků…), a s řadou ne moc dobrých pasáží, které k těm skvělým
tvoří nepříjemný protiklad (zmíněný chaos ve vyprávění, nepochopitelná scéna s obřím,
ošklivě digitálním hadem uvnitř Kamelotu…), nehledě na několik opravdu podivně
zkonstruovaných dějových zvratů.
Film Král Artuš: Legenda o meči
představuje vzestup mýtického anglického vladaře ve zběsilé energické jízdě, jejíž tvůrce
se utrhl ze řetězu a nadopoval ji kokainem, výsledkem čehož je okázalý
prvoplánový drive prostupující celým snímkem, snažící se zakrýt ty největší
dějové a vypravěčské nedostatky. Oněch nedostatků je však tolik, že na to ani
Ritchieho odhodlané nasazení a ambiciózní postmoderní přístup zkrátka nestačí a
spíš přispívají k tomu, že snímek získá nálepku pozoruhodného úletu, na
němž si leckdo může i docela příjemně ujet, pokud se včas adaptuje na jeho
nezvyklou atmosféru a styl.
P.S. Vzhledem k nemalému množství kulometných střihů a tmavých scén snad 3D ani fungovat nemůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat