Zahradnictví: Rodinný přítel – Recenze – 30%

Zahradnictví je filmovou trilogií režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského, vyprávějící o přibližně dvaceti letech života tří českých rodin mezi 40. a 60. lety minulého století. Jde o rozsáhlý projekt, jehož další dvě části uvidíme ještě v průběhu letošního roku – druhý díl s podtitulem Dezertér půjde do kin na konci září a závěru trilogie s názvem Nápadník se dočkáme v listopadu. Zároveň se o této trilogii mluví ve spojitosti s Hřebejkovým filmem Pelíšky, který by měl na Zahradnictví příběhově navazovat.

Upřímně si ale myslím, že když už vyrazit do kina, tak raději s předpokladem, že přinejmenším první díl s podtitulem Rodinný přítel s Pelíšky nic společného nemá. Kromě toho, že film Pelíškům dějově předchází, a že dvě postavy se tu jmenují stejně (ale jsou pochopitelně o 24 let mladší), v něm totiž žádná další spojitost není, a kdybych o tom nevěděl předem, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že by tam nějaká spojitost s Pelíšky být měla. Je možné, že ve zbývajících dílech přibyde odkazů a provázání, ale zatím o nějaké návaznosti nelze mluvit.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Film Zahradnictví: Rodinný přítel se odehrává převážně v roce 1944, kdy tři sestry Vilma, Ela a Bedřiška (dvě z nich s dítětem) spolu bydlí v rodinné vile od té doby, co si manžele dvou z nich před šesti lety odvedlo do vězení gestapo. Po celou dobu se o ně nezištně stará důvěryhodný doktor Jiří, nejlepší kamarád jednoho z těch uvězněných manželů.

Mezi Jiřím (Ondřej Sokol) a Vilmou (Aňa Geislerová) po všech těch letech klíčí velmi opatrná vzájemná náklonnost, ale ke vztahu mezi nimi dojít nemůže, protože Vilmin manžel Jindřich (Martin Finger) stále sedí ve vězení (pokud nezemřel, už totiž dlouho neodepsal na její dopisy) a ona mu nechce být nevěrná. Její sestry (Gabriela Míčová a Klára Melíšková) do toho nijak zvlášť nevstupují – jedna akorát hodně brečí a druhá pomáhá zahánět chmury.

No a to je celé. Snímek Zahradnictví: Rodinný přítel je totiž převážně pocitové melodrama, založené na velmi subtilních a potlačovaných emocích. Není vyloženě nedějové, leč děje je v něm nanejvýš na slabou hodinku a zbytek je prázdná výplň, což při celkové délce přesahující dvě hodiny působí téměř pekelně.

Každou chvíli je totiž příběh proložen nějakou epizodou (i poměrně dlouhou), v níž se prakticky nestane nic důležitého, a která v lepším případě nějak pomáhá dokreslit celkovou atmosféru, případně má nějakou metaforickou funkci, a v horším případě jen zbytečně prodlužuje stopáž, protože tvůrcům přišlo líto ji nakonec nepoužít:

• Úvodní dobový záznam zpívání s Voskovcem a Werichem.

• Nejméně dvacet minut dlouhá scéna Vánoc, během níž se večeří, zdobí stromeček, zpívají koledy, rozbalují dárky, promítá se film, znovu se zpívá a pak se ještě čte pohádka na dobrou noc.

• Neuvěřitelně bizarní scéna, v níž do domu hlavních hrdinek vjede ruský voják na koni, sebere ze stolu jídlo a zase odcválá ven.

• Pasáž, v níž jsou děti buzeny uprostřed noci, aby jim byl ukázán kvetoucí kaktus.

• Hádka dvou vedlejších postav o to, které z nich byl odkázán nějaký lustr.

Podobných „prázdných“ scén je bohužel ve filmu tolik, že to skoro vypadá, jako by se v něm vůbec nic nedělo takřka neustále, což je ještě umocněno tím, že děj je strašlivě nedramatický, nekonfliktní a z hlediska obsahu ještě línější a přímočařejší než i ty nejdebilnější adaptace románů Nicholase Sparkse. V poslední třetině to sice začne vypadat, že by mohlo dojít k jakémusi milostnému trojúhelníku, ale i tahle šance na alespoň špetičku něčeho zajímavého je okamžitě smetena ze stolu ve chvíli, kdy se jeden z té trojice okamžitě vzdá svých nároků na lásku a z toho trojúhelníku dobrovolně odejde.

Ve druhé polovině filmu dojde k jistému zvratu, který možná bude mírně překvapivý pro všechny, kteří budou ignorovat jakoukoli spojitost s Pelíšky. Avšak když budete od začátku vědět, které dvě postavy jsou ty z Pelíšků, tak vám bude jasné, že k tomu zvratu musí nutně dojít, a budete tak o překvapení ochuzeni.

V průběhu celého filmu se vynořují různé vedlejší postavy příbuzných a přátel hlavních hrdinů (David Novotný a Lenka Krobotová se hned na začátku postarají o nejlepší scénu z celého filmu, Sabina Remundová je sice skvělá, ale její postava asi omylem vypadla z nějakého filmu od Zdeňka Trošky), ale jejich účast na libovolné zápletce je prakticky nulová. Spíš to vypadá, že museli být v tomto filmu představeni, aby mohli sehrát nějakou zásadnější úlohu v nadcházejících pokračováních (možná), ale jinak jsou nadbyteční.

Celá první třetina (vyjma úvodu a té nedějové vánoční vsuvky) je z nějakého důvodu vystavěna na tom, že divák nejprve sleduje po mnoho minut nějakou zmatenou situaci, kdy po sobě různé postavy vrhají nervózní pohledy a chovají se záhadně, a až pak se dozví, o co v té situaci vlastně šlo, co ostatní před někým tajili, nebo co se někdo někomu bál říct, takže to jejich divné chování a vyjadřování najednou začne dávat smysl. Je to místy poněkud matoucí, ale proč ne. Na druhou stranu je už ale naprosto nepochopitelné, proč to samé pak musí být ještě znovu explicitně vysvětleno, poté, co už to všem divákům nutně muselo dojít.

Kromě toho zoufale nefunguje zvolená nálada filmu, kombinující dva naprosto nekompatibilní žánry – zmíněné cudné melodrama a usměvavou komedii ve stylu Pelíšků, marně se pokoušející o podobně průrazné vtipné hlášky. Těžko brát vážně jakékoli jemné emoce, pláč hrdinek strachujících se o životy svých mužů a strasti životu v protektorátu (vylíčeném mimochodem poměrně bezzubě), když jsou tyto pravidelně prolínány s legračními průpovídkami a groteskním humorem typu „hromadně omdléváme při pokusu o podříznutí husy“, které celý film degradují do patvaru, u nějž se sice párkrát zasmějete, ale emocionálně vás v něm nezasáhne vůbec nic a nijak.

A to, že na konci jedna z hlavních postav najednou z ničeho nic zemře, což je ovšem zmíněno mimo obraz jen tak mimochodem (čímž film zcela bez milosti zahodil možnost mít alespoň emocionálně dojemný závěr), je jen poslední hřebíček do rakve, poukazující na vypravěčskou neschopnost kdysi tak spolehlivého filmařského dua Hřebejk + Jarchovský. Jít na nový film od Jana Hřebejka bývala téměř jistota kvalitního filmového zážitku, v poslední době (s výjimkou Učitelky) ale není o co stát. Nepopsatelná škoda.

Zahradnictví: Rodinný přítel rozhodně není pozoruhodný příslib, ba ani průměrná jednohubka, která neurazí. Je to chatrný a plytký film, který doplácí jak na to, že je prvním ze tří (jde zjevně o takový uvozovací film, který připravuje půdu pro zbytek příběhu), tak na řadu filmařských nedostatků na téměř všech úrovních. Akorát herecké výkony jsou obecně velmi dobré (byť Ondřej Sokol do dramatického herce pořád ještě nedozrál) a dobová stylizace (kostýmy, dekorace, rekvizity) je dokonce vynikající, ta to ale utáhne těžko.