Americko-španělsko-britský film Volání
netvora: Příběh života (natočený podle americké knižní předlohy španělským
režisérem Juanem Antoniem Bayonou, který má za sebou např. horor Sirotčinec nebo drama Nic nás nerozdělí) vypráví o
dvanáctiletém britském chlapci Conorovi, kterého ve škole šikanují, matka
(Felicity Jones) mu pozvolna umírá na rakovinu a otec (Toby Kebbell) žije
v zámoří, takže hrozí, že se Conor bude muset nastěhovat ke své přísné
babičce (Sigourney Weaver), kterou nemá rád. A kromě toho ještě trpí nočními
můrami.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Zápletka spočívá v tom, že Conora začne navštěvovat obrovský oživlý
strom ze hřbitova, na nějž má Conor výhled ze svého pokoje, a slíbí mu
odvyprávět trojici příběhů, které nějakým způsobem metaforicky odrážejí Conorovy
problémy. Ty příběhy jsou animované a jsou úžasné – podobně jako animovaná
vsuvka o třech bratrech v předposledním Harry Potterovi. Je radost se na ně koukat, ale bohužel jsou
poměrně krátké a pouze tři, přičemž zbytek filmu už není takové terno.
Především, když si odmyslíte onen oživlý strom, který je beztak už od
začátku zcela evidentně jen výplodem Conorovy fantazie (na rozdíl třeba od Obra Dobra, kde ti obři byli skuteční),
tak Volání netvora: Příběh života je
ponurým a mírně depresivním psychologickým dramatem o klukovi, který se snaží
vyrovnat s matčinou smrtelnou nemocí.
To film dělá ne úplně vhodným pro vyloženě malé děti (které se budou
hlavně nudit, případně brečet) a spíš je určen dospělým a dospívající mládeži. I
přes vypomáhání si pohádkovými a fantasy prvky však k tématu rakoviny a
smrti přistupuje zcela seriózně, zároveň ale příliš povrchně na to, aby se dal
jako vážný film o umírání a překonávání traumatu ze smrti brát vážně.
Abychom zůstali u španělsky hovořících režisérů, tak třeba Faunův labyrint Guillerma del Tora je
mnohem důslednější a temnější ve vykreslení krutého světa reality, z něhož
jedinou možnost úniku představuje noření se do pohádkových světů, obývaných fantaskními
bytostmi. Zároveň v něm podstatně lépe funguje ona dvojznačnost výkladu,
kdy události ve filmu prezentované se dají interpretovat i jako důsledek bujné
představivosti hlavní hrdinky, i jako potenciální skutečnost (Volání netvora: Příběh života se o něco
podobného snaží, obzvlášť v závěru, ale je to bohužel snaha marná). Jediné,
co tak skutečně funguje, je postava onoho mluvícího stromu, který se chová ne
zcela předvídatelně a u nějž není patrné, jestli chce Conorovi pomoct
s vyléčením matky, nebo zdali mu jen chce uštědřit životní lekci. A řada
scén funguje díky kvalitním hereckým výkonům.
Hercům rozhodně nelze nic moc vytknout, dokonce ani čtrnáctiletému Lewisovi
MacDougallovi v roli Conora, který je poměrně přesvědčivý, leč jeho postava
je nesympatický a ufňukaný vztekloun, k němuž je těžké si najít cestu. Jasně,
hraje chlapce, který to v žádném případě nemá lehké, ale ke svým problémům
se staví hrozně pasivně a aktivní je jen v rozbíjení věcí a ve vrhání naštvaných
pohledů.
Volání netvora: Příběh života je zajímavý tím, že se snaží motiv umírání na
rakovinu přiblížit i mladším divákům, a to metaforickým fantasy příběhem, v němž
magická a pohádková atmosféra nicméně hraje menší roli a větší část filmu je
civilní. Je však škoda, že snímek působí tak odtažitě a chladně a nedaří se mu
vzbudit v divákovi ty správné emoce a dojetí, což souvisí nejen s tím,
jak je natočený a jak je napsaný jeho hlavní hrdina, ale i s jeho nedostatkem
tempa, nepříliš zajímavým příběhem a tím, že se neumí úplně rozhodnout, na jaké
diváky chce především cílit.
Žádné komentáře:
Okomentovat