Přes kosti mrtvých (Pokot) – Recenze – 40%

Polský film režisérky Agnieszky Holland, natočený v koprodukci s Českou republikou, Slovenskem, Německem a Švédskem, vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy spisovatelky Olgy Tokarczuk (název románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je citátem z překladu básně Williama Blakea, originální název filmu Pokot zas vychází z lovecké terminologie). Jde o zjevně mnohavrstvou, myšlenkově bohatou a poměrně napínavou knihu, ze které však ve filmové adaptaci zbyly jen chaotické náznaky.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Hlavní hrdinkou je Janina Duszejko, stavební inženýrka v důchodu, která žije na samotě ve vesnici na česko-polském pomezí, kde si přivydělává jako učitelka angličtiny na základní škole. Věnuje se astronomii, sestavuje horoskopy a hlavně miluje zvířata, takže není žádný div, že naopak nemá ráda myslivce a pytláky, kteří lesní zvěř loví. Pak ale jeden její soused-pytlák zemře a postupně začnou za záhadných okolností umírat i další lidé z vesnice. Janina je přesvědčena, že za jejich smrt mohou zvířata, která se začala mstít, ale to jí nikdo nechce věřit…

Zásadní kámen úrazu snímku Přes kosti mrtvých tkví v tom, že jeho závěrečná pointa, spočívající v odhalení, jestli vesničany opravdu zabíjí lesní zvěř nebo někdo konkrétní z té vesnice, není pro diváka filmu vůbec žádným překvapením. Správnou odpověď totiž prokoukne hned na samém začátku a po zbytek filmu se ve svém přesvědčení už jen utvrzuje.

Agnieszka Holland (Hořící keř, Evropa, Evropa) od prvních záběrů buduje chladnou, lezavou a mysteriózní atmosféru a ukazuje, že řemeslnou stránku natáčení má dokonale v malíčku. Za vyzdvihnutí stojí hlavně náladotvorná kamera. Ale co naplat, když to celé je zasazené do zmateně poskládaného příběhu, který asi chtěl oplývat hlubokými a podnětnými motivy, leč výsledkem je bizarní paskvil, v němž z oněch motivů zbyla jen ohlodaná torza:

 

• Starosta vesnice je patrně zároveň majitelem bordelu, což má zřejmě symbolizovat rozpad hodnot v současném Polsku a stinnou stránku tamních vesnic a jejich obyvatel, ale ve filmu se to řeší jen třicet vteřin. Dalších šedesát vteřin o tomtéž mluví postava pošťáka, který se objeví jen na těch šedesát vteřin a dál už se v ději nevyskytuje.

• Myšlenka, že dnešní myslivci a lovci zvěře jsou frustrováni nedostatkem válek v zemi, a svou chuť střílet na živé terče a zabíjet si vybíjejí na zvířatech, je poměrně zajímavá, ale věnuje se jí pouze jedna věta na konci filmu, zasazená do něj navíc poněkud neústrojně.

• Dělení snímku do kapitol s pomocí mysliveckého kalendáře je asi originální (možná by se to líbilo Wesu Andersonovi), ale vzhledem k tomu, že dojde jen na čtyři měsíce z dvanácti (a navíc nepravidelně), tak to působí dost halabala. Jinak děj filmu zabírá zhruba tři čtvrtě roku.

• U některých postav vidíme ve flashbacích scény z jejich dětství a dospívání, aniž by to ale k něčemu bylo.

• Jeden z vedlejších hrdinů má epileptické záchvaty, ale není to k ničemu využité. Prostě je má. V jedné scéně mu Janina pomáhá překládat báseň Williama Blakea, ale zase – jakou to má souvislost s tím, co se ve filmu děje (kromě letmé zmínky o tom, že několik polských překladatelů Blakea pochází z té samé oblasti)?

• Jiná vedlejší hrdinka zas řeší problém kolem opatrovnictví svého mladšího bratra, leč nevyřeší se to a jen o tom párkrát padne zmínka. S hlavní zápletkou filmu to opět nijak nesouvisí.

• Postava Miroslava Krobota (na českém plakátě umístěná velmi prominentně, vizuálně je o dost větší než hlavní hrdinka) se zde vyskytuje asi jen čtvrt hodiny a působí jako z úplně jiného filmu.

• Náboženský motiv, přítomný skrze postavu nesympatického kněze, je možná kritický vůči křesťanské ideologii a slepému následování nemorálních církevních hodnostářů, ale ani to vlastně není úplně jisté.

• Hlavní hrdinka miluje zvířata a bojovně se staví proti jejich zabíjení (když najde v lese zastřeleného kance mimo sezónu, tak to bez váhání běží ohlásit na policii jako vraždu, takže ji mají všichni za blázna), a přesto si z nějakého důvodu v průběhu filmu koupí kompletní vlčí kostým z pravého vlka.

V rámci jednotlivých izolovaných scén je vidět, jak schopná režisérka Agnieszka Holland je, protože když bychom si film rozebrali na jednotlivé, třeba i několikaminutové sekvence, tak těm skutečně nelze nic moc vytknout. Problém však nastává v okamžiku, kdy ty jednotlivé sekvence mají dávat dohromady nějaký koherentní celek – v tu chvíli se totiž celá ta stavba rozpadá. A snadná předvídatelnost závěrečného rozuzlení je jen špičkou ledovce mnohem většího množství nedostatků.

To se týká i vcelku úctyhodných hereckých výkonů, které však mnohdy doplácejí na to, jak jsou napsané jednotlivé postavy. Vedlejší hrdinové jsou totiž dokonale černobílí – kladní jsou všichni ublížení, nesmělí, bezbranní a podivíni, naopak záporné postavy okázale týrají zvířata, zahýbají manželkám v nevěstinci a chovají se všelijak odpudivě. V případě Agnieszky Mandat v hlavní roli je zas poměrně nepříjemné hystericky přemrštěné chování její hrdinky, která se pohybuje na hraně mezi pomatenou starou bábou a přehnaně útočnou vegetariánskou aktivistkou.

Celkově jde o nepodařenou adaptaci, která toho chce hodně říct, ale říká to hrozně povrchně a chaoticky, takže zůstává jen divný film s podivným ekologicko-humanistickým poselstvím, který chtěl být dramatem, thrillerem, mysteriózním hororem a krimi/detektivkou v jednom, nicméně není pořádně ani jedním z toho.