Moonlight – Recenze – 90%

Na osm Oscarů (včetně kategorie Nejlepší film) nominovaný snímek Moonlight získal už dříve bezpočet cen, a to včetně Zlatého glóbu za nejlepší drama. Natočil jej jako svůj druhý celovečerní film americký režisér a scenárista Barry Jenkins, který na scénáři spolupracoval s dramatikem Tarellem Alvinem McCraneym, jehož vlastní divadelní hry, v níž tento černošský spisovatel otiskl mnohé z vlastní životní zkušenosti, je Moonlight adaptací.

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Ve filmu tudíž sledujeme ve třech fázích život černošského chlapce, nejprve období jeho dětství, poté jeho dospívání a nakonec rané dospělosti, kdy v každé etapě jej hraje jiný herec. Jde o mladíka z chudých poměrů, jehož ovdovělá matka s ním bydlí v nuzné části Miami a jede v drogách, zatímco její vyzáblý a málomluvný syn je ve škole outsiderem a otloukánkem, protože je kromě toho všeho ještě navíc i gay.

Vypadá to jako předem vypočítaná kombinace faktorů zaručujících úspěch u festivalových porot, leč k takto lacinému zneužívání sociálně populárních témat se Moonlight rozhodně nesnižuje, už jen kvůli chytře vystavěnému scénáři, přirozeně plynoucímu vyprávění a vynikající jemné režii, která ještě ve spolupráci s hereckými výkony a technickými aspekty (zejména kamera) dělá z filmu nikoli prvoplánovou černošskou/homosexuální agitku, která by šla na ruku Oscarům, ale univerzálně funkční a perfektně natočené citlivé drama, které je oceňované zkrátka pro své mnohé kvality a ne nutně jen pro své téma.

Úplně stranou jdou tím pádem argumenty, že filmem Moonlight se akademici snaží napravit onen fakt, že v loňském roce nebyl mezi oscarovými kandidáty ani jeden černošský film, protože to jednak může být pochopitelně i dílem náhody a zároveň se to samé dá říct i o nominovaných filmech Fences a Skrytá čísla, což jsou také veskrze „černošské“ filmy, a Moonlight z nich rozhodně není nejhorší. Ještě více stranou jdou názory toho typu, že kdyby film vyprávěl o běloších, tak by po něm neštěkl pes, protože nejvíc ze všeho je Moonlight podobný Zkrocené hoře, která s ním má kromě gay tématu a pomalého tempa společné i časté vyprávění obrazem a motiv dvou mužů, kteří k sobě chovají náklonnost a chtěli by spolu být, ale nemohou. Přičemž Zkrocená hora byla podobně kontroverzní, načež pár Oscarů skutečně získala.

Pozoruhodné je na filmu i to, jak strhujícím a podmanivým dojmem působí, přestože jde o snímek založený převážně na emocích a ne na ději, ačkoli i to málo, co se v něm z hlediska příběhu odehraje, je nesmírně osudové – viz třeba náhodné přátelství dětského hlavního hrdiny se sympatickým drogovým dealerem, který je chlapci v podstatě částečnou náhradou za otcovský vzor, ale zároveň shodou okolností prodává drogy zrovna jeho matce. Herci jsou dokonale přirození a přesvědčiví, takže i když téměř nemluví, je z každého jejich nepatrného záchvěvu nebo pohledu ihned jasné, co přesně se v nich odehrává. Tím, že se někdo na někoho podívá nějakým konkrétním způsobem, se v tomto případě řekne mnohem víc, než kdyby někdo měl to samé zdlouhavě popisovat.

Kromě toho je Moonlight filmem o tom, že i když se třeba časem změníme k nepoznání, tak přesto nedokážeme změnit to, jací jsme uvnitř. Tak jako hlavní hrdina, který pod vizáží drsného gangstera skrývá citlivou a jemnou duši, zakřiknutou a stísněnou v důsledku nedostatku lásky a pochopení. To ale samozřejmě není všechno, protože Moonlight je film mnohovrstevnatý, jeho postavy jsou bohatě prokreslené a veškeré scény po všech stránkách precizní a procítěné. Nějaká pomyslná třešnička na dortu tu sice chybí a ke konci se tempo už ředí možná až příliš, ale jinak film skýtá hluboký zážitek i požitek ze skvělé filmařiny, pro něž je možné jej obecně vřele doporučit.

Ale Oscara beztak vyhraje La La Land, to je jasný.

UPDATE po Oscarech: Ok, tak ne. Ale skoro to tam bylo.