Drama Jackie se sice věnuje
životu první dámy Jackie Kennedy, ale téměř výhradně jen krátkému období mezi
atentátem na jejího manžela a jeho pohřbem. Výjimku tvoří pár scén odehrávajících
se během jejího působení v Bílém domě a také několik dní po pohřbu, kdy
Jackie dává v soukromí exkluzivní rozhovor nějakému novináři, čímž je celý film
orámován.
Tudíž i když toho o manželce prezidenta Kennedyho nevíte o nic víc, než že
jejího chotě zastřelili v Dallasu, tak v tomto filmu se o ní nic moc
dalšího nedozvíte. Celý snímek je totiž pouze o truchlení a vnitřních
pohnutkách ženy, jíž život několikrát hodil pod nohy skutečně objemný klacek, a
která se, celému světu na očích, rozhodne nuceně potlačovaný smutek utopit v organizaci
epochálního pohřbu, hodného velikosti jejího manžela. O nějaké cestě do
ženského nitra se ale také nedá mluvit, v tomto ohledu je film totiž až
příliš povrchní.
Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Chování hlavní hrdinky tak mnohdy vyplývá z logické racionality a
rozumu, jindy je zas motivováno zasmušilostí a utrpením, ale často také není
vůbec zřejmé, proč Jackie dělá to, co dělá (například když několikrát změní tam
a zpátky svůj názor na pořádání pohřebního průvodu), a nebýt několika jejích
rozhovorů s knězem (nedávno zesnulý John Hurt), tak by už vůbec nebylo
patrné, co se v ní ve skutečnosti odehrává.
Takže, není to niterné psychologické drama, není to ani standardní životopisný film,
tak co to tedy vlastně je?
Nejvíc ze všeho snímek Jackie působí, jako kdyby se ho jeho režisér Pablo
Larraín pokoušel natočit v duchu poměrně důsledné dokumentární rekonstrukce,
o čemž by svědčila řada náznaků. Tím nejznatelnějším je používání dokumentárně
stylizované digitální kamery, začlenění řady autentických záběrů, a především
pak herecké výkony herců, kteří byli evidentně vedeni k tomu, aby se
pokoušeli co nejdokonaleji napodobit své předobrazy. Třeba dánský herec Caspar
Phillipson byl cíleně vybrán do role prezidenta Kennedyho na základě fyzické
podobnosti se svým vzorem.
Nejvýraznější je ale samozřejmě Natalie Portman v hlavní roli, která
téměř nesleze z plátna, a jejíž herecký výkon představuje natolik
dokonalou nápodobu mimiky, gest, výrazů, pohybů a řeči skutečné Jackie Kennedy,
že je na místě mluvit o špičkovém imitátorství, jehož nevýhoda však tkví v tom,
že se v něm herečka sama poněkud ztrácí. Nejopravdovější dokáže Natalie
Portman být, když má plakat a vzlykat, ale kdykoli jindy je jen prázdnou
schránkou, zakletou v nutnosti dokonalého kopírování někoho jiného a
neschopnosti se sama herecky vyjádřit. Je sice super vidět skvělou herečku, jak
někoho výborně napodobuje, ale zároveň to působí hrozně zvláštně, protože její projev
nebudí v divákovi žádné emoce.
Nejzvláštnější je ale dramaturgické rozhodnutí proložit celý film dobovými
záběry z dokumentu z roku 1962 (viz níže), v němž skutečná Jackie Kennedy dělá
komentovanou prohlídku po Bílém domě, a replikovat tyto záběry s Natalie Portman.
Pravděpodobně to nějakým způsobem odráží ledacos z povahy Jackie Kennedy,
ale pokud byl za tímto rozhodnutím nějaký další tvůrčí záměr, tak bohužel zůstal
skryt. Pokud jím nebylo ukázat divákům, jak vypadá Lincolnova postel.
Vypravit se do kina v případě Jackie
znamená, zeptat se sám sebe, jaký typ zážitku vlastně člověk očekává. Uvidí v něm
poctivé filmařské řemeslo (vyniká hlavně skvělá záběrová kompozice, výborná
dobová stylizace tónovaná do pastelových barev a výrazná avantgardní hudba,
která na sebe však možná až příliš upozorňuje), famózní herečku, která se ze
všech sil snaží kopírovat něčí vystupování, a řadu dalších velmi dobrých herců
ve vedlejších rolích. Ale nic navíc.
V tomto filmu se herecka Jackii nepodoba v minulem filmu byl vyber herecky zdarilejsi M.P.
OdpovědětVymazat