Film Já, Daniel Blake je
humanistickým dramatem anglického režiséra Kena Loache, s nímž tento
představitel britského sociálního realismu vyhrál v loňském roce Zlatou
palmu v Cannes. Oceňovaný tvůrce se v něm po několika letech, během
nichž natáčel spíše odlehčenější a méně apelativní snímky, vrací k motivu
boje jedince proti systému, ztělesněného tentokrát byrokratickými mechanismy
úřadů, kvůli nimž jsou žadatelé o sociální příspěvky vystavováni vyčerpávajícímu
a mnohdy až absurdnímu martýriu.
Jeho hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje
britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní
situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do
práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“.
To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst,
během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne
vypomáhat v nelehké životní situaci.
Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma
natočil víc, a že se něco takového, jako je Já,
Daniel Blake od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen
smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní
byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav
sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné
matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty
před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč
to dělat, když to přitom tak báječně funguje?
Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze
odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné
i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice
úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem
v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu
jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci
bližnímu svému. Zároveň v něm Ken Loach nepropadá do šablonovitosti a
spolu se svým dvorním scenáristou Paulem Lavertym jej prošpikoval velmi
funkčním humorem.
Hlavně je to ale film s jasným humanitním poselstvím a silným lidským
příběhem, v němž je dojetí divákům vnucováno přeci jen trochu okatě, ale
zároveň poměrně citlivě, takže to není otravné. A velice tomu pomáhá projev
Davea Johnse, který snímek nese na svých bedrech a je vyloženě k sežrání,
k čemuž mu hodně pomohl i inteligentní scénář a Loachova zručná režie.
Žádné komentáře:
Okomentovat