V roce 1942 se v Casablance setkávají Kanaďan Max (Brad Pitt) a
Francouzka Marianne (Marion Cotillard), agenti britské tajné služby (asi),
kteří se dosud nikdy v životě neviděli, ale mají předstírat, že jsou
manželé, aby se mohli vetřít na soukromý společenský večírek a spáchat na
něm atentát na nacistického důstojníka. A zamilují se do sebe.
No a to je asi všechno, co jde z děje prozradit. K onomu atentátu
dojde totiž asi po čtyřiceti minutách a film je ve skutečnosti o něčem jiném, ale
projeví se to až někdy v jeho polovině po odhalení jistého zásadního
dějového zvratu. Ten je sice vyzrazen v upoutávkách, ale stejně bych nerad
obíral o překvapení ty, kteří jeho podstatu neznají. Nevědět o filmu nic je ta
lepší varianta, protože se alespoň můžete nechat překvapovat vývojem příběhu,
zatímco když onen zvrat znáte předem, tak se pro vás první polovina filmu změní
v čekání na to, až k němu dojde.
Na druhou stranu to rozhodně není čekání nepříjemné. Spojence natočil režisér Robert Zemeckis jako mix válečné romance a
válečného dramatu, v němž je ovšem minimum akce (za celou dobu dojde jen ke
dvěma přestřelkám, jednomu výbuchu náklaďáku a dvěma leteckým náletům) a i
způsob Zemeckisovy režie je příjemně retro. Čili ve filmu není zběsilý střih, tempo
je klidné a vyrovnané, příběh je relativně přímočarý a nekomplikovaný, funguje
i dobová stylizace (byť většina exteriérů je digitální, ale triky jsou povětšinou
kvalitní a není to moc poznat) a celkově snímek evokuje spíš filmy
z minulých desetiletí, tudíž jej ocení i starší generace diváků, jimž
může značná část současné hollywoodské tvorby připadat až příliš uspěchaná a
zmatená. Pocitově Spojenci
připomínají něco mezi Casablancou, Anglickým pacientem a Valkýrou.
Zároveň jde o film poměrně vhodný pro páry, u nějž si mnohé ženy jistě
popláčou (závěr se snaží být hodně dojemný a celý film je ostatně schválně
natočen tak, aby úspěšně působil na city) a rozhodně je nadprůměrný. Přitom ale
není kdovíjak strhující nebo vtahující a obecně je málo dobrý na to, že ho
natočil režisér Forresta Gumpa a Návratů do budoucnosti. Jednou
z jeho největších slabin je výkon Brada Pitta, který se tváří od začátku
do konce hrozně koženě, až na pár sporadických momentů na sobě vůbec nedává
znát žádné emoce a působí jako duchem nepřítomen, což je ještě prohloubeno kontrastem
s procítěným a emocionálně nabitým herectvím jeho filmové partnerky.
Ostatní nedostatky však souvisejí povětšinou až s událostmi
v druhé polovině filmu, takže zbytek textu je od této chvíle určen už jen
těm, které zajímá další vývoj příběhu, onen zásadní zvrat a další problémy,
jimiž snímek trpí.
Takže. Max a Marianne úspěšně spáchají atentát, načež spolu odletí do
Londýna, kde se vezmou, začnou spolu bydlet a narodí se jim dcera. Marianne
zůstane s dcerou v domácnosti a Max vezme nějakou úřednickou
práci v tajné službě. Tam se po nějaké době na základě nejedné indicie dozví,
že Marianne by mohla být ve skutečnosti německá špionka (a ten zabitý
nacistický důstojník byl údajně stejně proti Třetí říši). Během nastávajícího víkendu
se tudíž Max snaží zjistit pravdu dřív, než se ji dozví jeho nadřízení, a
zařídit se podle toho.
V tu chvíli se ve filmu začne projevovat velmi zajímavá a působivá
dynamika ve vztahu obou hrdinů, kdy Max si nemůže být jist, jestli ho jeho
milovaná žena také miluje a je Francouzka, nebo ho miluje a je německá špionka,
nebo je německá špionka, co se umí hodně dobře přetvařovat. Zároveň ale není
schopen chovat se jako vždycky, takže Marianne cítí ve vzduchu, že se
s jejím mužem děje něco podezřelého. Tato místa, kdy jsou oba manželé vzájemně
konfrontováni a pomocí drobných dvojznačných nuancí ve svých rozhovorech
šponují nejistotu toho druhého, patří ve filmu k tomu nejlepšímu. Takových
míst je ale poměrně málo a všechno okolo je spíš rutina, sice hezky natočená a
řemeslně velmi slušně zvládnutá, ale nijak objevná a víceméně standardní.
Trochu problematické je i to, že když se konečně po hodině dočkáte toho
hlavního, o čem film je, tak se stane ještě povrchnějším a naivnějším než
doposud. Onen pozoruhodný psychologický motiv traumatu z toho, že váš
milovaný partner může být někdo jiný, než za koho se vydává, už nevyústí
v nic zajímavějšího, než v onen pocit sílící nejistoty a strachu
z nejhoršího, a ve chvíli, kdy je pravda odhalena, tak film skončí.
Romantická rovina funguje také mnohem lépe v první polovině, zejména
proto, že oba hrdinové se coby manželé chovají i tváří úplně stejně, jako když
manželství pouze předstírali, což, ještě posíleno nedostatkem výrazu
v unavené Pittově tváři, ztěžuje divákovi možnost vcítit se do jejich
situace i do nich samotných.
Za vážně až příliš naivní a přitaženou za vlasy lze považovat kupříkladu
pasáž, v níž se Max rozhodne vzepřít rozkazu, tajně si zaletět do
okupované Francie a na nepřátelském území se vloupat do střežené věznice, aby
si tam mohl promluvit s nějakým zajatým opilcem, který možná jeho ženu
kdysi znával. A jen tak mimochodem tam vystřílet nacistickou hlídku.
Jinak jsou ale Spojenci veskrze
líbivým a obecně doporučitelným filmem, co se honosí atraktivním obsazením
hlavních rolí a zvučným jménem schopného režiséra. Skýtají příjemný staromódní
filmový zážitek, který však poměrně rychle vyšumí, což je zapříčiněno zejména
nedostatky v jednání postav a ve vývoji příběhu, v němž řada scén
sice má šanci silně zapůsobit, leč řada dalších zas vyvolá dojem křečovitosti a
strojenosti (míchání karet, porod uprostřed bombardování), což ještě spolu
s nedostatkem invence zejména v druhé polovině snímku (i to závěrečné
rozuzlení mohlo být o trochu důmyslnější) celkový dojem shazuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat