Tři zhruba osmnáctileté dívky odjíždějí z narozeninové oslavy jedné
z nich, když v tom do jejich auta ještě na parkovišti nastoupí
neznámý muž (James McAvoy) a bleskově je uspí uspávacím sprejem. Poté se děvčata probudí až v zajetí v malém kamrlíku se dvěma postelemi a
koupelnou, nevěda, co s nimi má jejich věznitel v úmyslu.
Od jejich marných pokusů o únik je pak průběžně přeskakováno do scén,
v nichž ten samý věznitel dochází na jakási terapeutická sezení
k psycholožce (Betty Buckley), z nichž vyplyne, že dotyčný trpí
poruchou rozdvojené osobnosti. Až na to, že namísto dvou různých identit jich
v jeho vědomí sídlí rovnou třiadvacet. Dvacet jich je hodných a tři jsou
zlé. A ty zlé chtějí ty tři dívky obětovat coby potravu pro jakési „monstrum“,
což je možná něco nadpřirozeného, možná další identita, ale možná také nic
takového neexistuje.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Režisér M. Night Shyamalan (Šestý
smysl, Znamení) natočil thriller Rozpolcený podle vlastního scénáře,
inspirovaného skutečným případem člověka, který v sedmdesátých letech
spáchal řadu zločinů (resp. některé z jeho mnohých identit je spáchaly,
aniž by o tom ty zbývající identity měly tušení), ale jde skutečně o inspiraci
jen velmi volnou. Především, a je to jedna z výtek, které k filmu lze
mít, v příběhu v jeho poslední třetině dojde k přelomu, kdy z
fáze „to by se ve skutečném světě teoreticky stát mohlo“ přejde do fáze „to by
se ve skutečném světě stát rozhodně nemohlo“. Zkrátka film působí celou dobu
celkem realisticky (včetně toho střídání identit a věznění tří dívek), jen aby
to pak všechno během pár sekund smetl ze stolu (nebudu prozrazovat čím přesně).
Což je škoda.
Zároveň je škoda, že tento atraktivní a neotřelý námět Shyamalan využil jen
k naprosto rutinnímu thrilleru, v němž se dějí akorát ty věci, které
byste od něj mohli čekat, a ty, které byste nečekali, se stanou předvídatelnými
a předpokládatelnými v jeho průběhu. Výjimku tvoří úplný závěr, který
pochopíte a doceníte, jen pokud jste viděli Shyamalanův film Vyvolený.
Takže James McAvoy přepíná své identity od čistotou posedlého muže přes
přísnou a upjatou ženu až po devítiletého chlapce (bohužel z těch třiadvaceti
osobností uvidíme pouze osm) a je u toho správně úchylný a vrhá správně
zvrácené pohledy. Na druhou stranu ne vždy je jeho výkon zcela uvěřitelný,
takže třeba u toho devítiletého kluka se nedá zbavit pocitu, že sledujete
herce, co se snaží hrát devítiletého kluka, a ne dospělého muže, který je
přesvědčen, že je malým chlapcem. Částečně to bude vinou McAvoyovy maniakální exhibice
a částečně vinou scénáře, propůjčujícího tomu chlapci nepříliš věrohodné
dialogy.
Dvě z těch tří dívek pochopitelně panikaří a vymýšlejí naivní plány na
osvobození se, zatímco ta třetí a nejdůležitější (Anya Taylor-Joy,
k vidění byla třeba v hlavní roli ve filmu Čarodějnice) se potichu a introvertně drží stranou a působí
tajemně, dokud se ve filmu nezačnou objevovat flashbacky z jejího dětství,
kdy chodila s tátou a se strýčkem na pravidelné hony na jeleny, a kdy
začne divákovi najednou docházet, která bije. Tato dívka se také nejrychleji
zorientuje, když si uvědomí věznitelovu psychickou poruchu, a začne jí okamžitě
využívat ve svůj prospěch (i když bohužel ne moc nápaditě, protože jak už bylo
řečeno, dvě třetiny těch jeho identit se vůbec nedostanou ke slovu).
Potenciál Rozpolceného tedy
zůstal nevytěžen a jaksi na půli cesty, ale zároveň se o něm nedá říct, že by
byl hloupý nebo špatně natočený. Shyamalan jej totiž prošpikoval různými
sympatickými drobnostmi, režíruje zkušeně a dobře vede herce, takže místy ten
McAvoy skutečně stojí za to. K tomu ještě zdařile mate diváka a vytváří
v něm dojem nejistoty a celkem slušně i buduje napětí, i když podstatně
méně, než by bylo záhodno. Přitom by stačilo, aby třeba hlavní hrdinky byly
sympatičtější, abyste se o ně mohli víc bát, nebo aby z jejich věznitele
šla větší hrůza. Protože většina těch jeho identit sice působí zlověstně,
ale nikdy ne vyloženě nebezpečně – hrdinky pouze vězní, ale nepředstavují pro
ně přímé ohrožení.
Rozpolcený je spíš zajímavý než kvalitní, a to jak
z hlediska námětu, děje a vyznění, tak i stylem vyprávění. Pozoruhodné by
mohly být i diskuze týkající se onoho závěrečného odkazu, který celý film možná
posouvá někam trošku do jiných sfér. Pokud tedy nějaké budou a pokud to
Shyamalan nemyslel pouze jako žert. Každopádně je možné si Rozpolceného užít jako slušnou jednohubku v podobě relativně
napínavého thrilleru s velmi slibným rozehráním výchozí situace, nepříliš
uspokojivým průběhem a podivným vyvrcholením.
Žádné komentáře:
Okomentovat