Resident Evil: Poslední kapitola (Resident Evil: The Final Chapter) – Recenze – 20%

Šestý díl akční sci-fi série Resident Evil, natočené podle stejnojmenné počítačové hry, má podtitul Poslední kapitola, což v sobě nese jisté zadostiučinění. Na jednu stranu můžeme být rádi, že tahle nepříliš vydařená filmová řada, jež v sobě sice obsahovala světlejší chvilky, leč většinou (a zejména pak v poslední době) beztak upadala do podprůměrného akčního slepence, konečně definitivně končí a další pokračování už skutečně nebude. Což samozřejmě neznamená, že nás po pár letech nebude čekat restart série, remake prvního dílu nebo něco podobného.

Na začátku hlavní hrdinka Alice (Milla Jovovich) vysvětlí, co je zač korporace Umbrella a co stálo za jejím založením, a že svět zastihla apokalypsa v podobě zombie nákazy, kdyby to třeba někdo zapomněl. Pořád vám to nepomůže v orientaci mezi vedlejšími postavami a v pochopení, co jsou zač, případně v kterém z předcházejících dílů se s Alice seznámily, ale předpokládejme, že do tohohle rozjetého vlaku už žádní noví cestující naskakovat nebudou, takže nebudeme ztrácet čas vysvětlováním, o co tu celou dobu jde (navíc si to sám nepamatuju a zejména předchozí dva díly Resident Evil se mi dost pletou mezi sebou).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Děj je tentokrát o tom, že si umělá inteligence stvořená Umbrellou najednou vše rozmyslí a rozhodne se Alice pomáhat – poví jí proto o existenci protilátky, díky níž by mohla za cenu vlastní smrti na poslední chvíli zachránit svět. Má však jen 48 hodin na to, aby vnikla do přísně střeženého, monstry a pastmi prošpikovaného podzemního velína zvaného Úl (odkud v prvním díle unikala), a dotyčnou protilátku získala, přičemž jsou jí v patách po zuby ozbrojení nepřátelé a armáda zombies.

Na ději je pozoruhodná jedna věc, a sice to, jak se snaží režisér, scenárista a producent filmu Paul W.S. Anderson ve vlastním scénáři sérii ukončit alespoň trochu smysluplně, vtisknout jí nějakou pointu a dodat osudovost, což je také to jediné, co se mu na snímku daří. Závěrečné rozuzlení korunované odhalováním různých překvapivých zvratů je na filmu vážně tím nejlepším, protože všechno ostatní je jen tupý videoherní výplach, který je pitomější a hloupější s každou přibývající minutou, což je završeno finální likvidací hlavního záporáka, jehož smrt je už tak extrémně dementní, že všechny ty ostatní předcházející nesmysly působí vedle ní jako jen drobné nedostatky.

Nicméně to jsou nedostatky velké. Težko totiž brát jakkoli vážně film, v němž se např. jeden ze záporáků rozhodne přebrat od umělé inteligence manuální ovládání nad bezpečnostními mechanismy svého úkrytu v neproniknutelné pevnosti se slovy „Já to zvládnu líp“ a pak nechá omylem otevřenou vstupní bránu. Kdyby se něco takového objevilo v nedávném pokračování xXx, tak se tomu zasměju, protože by bylo jasné, že si z toho tvůrci dělají legraci. Nicméně Paul W.S. Anderson si zřejmě myslel, že točí nějaký epický akční velkofilm, který se zapíše do historie, pročež v něm není ani trocha záměrného humoru nebo nadhledu.

To ale není to hlavní, co by mohlo divákovi vadit – že bude film přihlouplou akční řezanicí se spoustou absurdních nelogičností v ději, špatně režírovanou a mizerně napsanou, šlo ostatně tušit předem, protože jistá zkušenost s předchozími díly série tu už byla a nějaké výrazné zlepšení by stejně málokdo očekával. Co je ale vyloženě otravné a nesnesitelné, je epileptický videoklipový střih akčních scén a hororové lekačky, jimiž režisér průběžně proložil celý film ve své neschopnosti budovat napětí.

Akční sekvence jsou stříhány tak zběsile, že v nich ani téměř nelze rozeznat, co se v nich děje. Takže když na hrdinku skočí zmutované monstrum s chapadly, tak není ani pořádně vidět, jak přesně vypadá, jestli na hrdinku útočí kromě těch chapadel ještě něčím jiným, jak přesně se mu hrdinka ubrání a jestli je to monstrum skutečně mrtvé, když od něj pak odchází. Velmi obdobně vypadá ve filmu naprostá většina akce.

Hororové lekačky jsou takové ty nejprimitivnější, u nichž se dá vysledovat, že když zničehonic ztichne hudba i všechen zvuk, tak můžete počítat s tím, že se ozve nějaký ohlušující strašidelný zvuk nebo řev, doprovázený mnohdy zjevením nějaké příšery na plátně a vaším leknutím. Nicméně protože se toto opakuje s železnou pravidelností, tak se po dvaceti minutách už nelekáte, protože to pokaždé čekáte předem. A stejně hlasitý zvuk se pochopitelně ozve bez ohledu na to, jestli na hrdinku vybafne sedmimetrové zmutované monstrum, nebo jestli jí někdo za zády začne posílat fax.

3D jsem neviděl, ale nedokážu si představit, jak by mohlo fungovat při tak brutálně rychlém a nepřehledném střihu, a vzhledem k tomu, že 95% filmu se odehrává v noci nebo v přítmí. Ačkoli to by asi byl už jen poslední hřebíček do rakve.