Americký rodinný film Psí poslání
natočil původem švédský režisér Lasse Hallström, který má za sebou třeba Pravidla moštárny nebo Čokoládu, ale také Hačikó s Richardem Gerem, což je také film točící se kolem
psa, který sice nešel u nás v kinech, ale je moc fajn (pokud se tedy rádi
dojímáte a pláčete u toho). U Psího
poslání možná taky sem tam uroníte slzu, ale naštěstí to nehrozí až v takové
míře jako u Hačikó a zároveň ta snaha
filmařů dojmout a rozplakat diváka není tak lacině vydírající a útrpná jako
třeba v Marley a já.
 |
| Zdroj fotek: freeman-ent.cz |
Zajímavý je koncept filmu spočívající v tom, že jeho hlavním hrdinou
je PSÍ DUŠE, která v průběhu snímku
vystřídá několikero psích těl. Pokaždé uvidíme narození štěňátka, které dospěje
v psa, prožije svůj život a zažije nějaký příběh, pak zemře, a následně se
jeho duše přesune do jiného štěněte, které se právě v tu chvíli narodí
někde jinde.
Ze začátku je to hodně matoucí, protože celá jedna taková etapa proběhne během
první zhruba minuty a půl, kdy se nedá moc vyznat v tom, co přesně se na
plátně stalo a proč. Teprve když si zvyknete na to, že onen pes mluví (český
dabing se celkem povedl), a pokaždé ubezpečuje diváka, že to je pořád on, ale v jiném
psím těle, tak vám dojde, že se reinkarnoval. Zas ale nečekejte něco tak
sofistikovaného jako Atlas mraků,
přeci jen je to film určený i pro děti a je to hodně zjednodušené (viz třeba
segment, v němž je hrdina policejním psem a účastní se velmi primitivních případů,
které vypadají, jako když si děti hrají na četníky a zloděje).
Druhý segment je nejdelší (má určitě nejméně tři čtvrtě hodiny) a zbylé tři
(celkem je jich tedy pět a v každém vystupuje pes jiné rasy) jsou už
kratší. Ve všech ale sledujeme nějaká rodinná dramata, romantické pletky a
životní trable páníčků hlavního hrdiny, na něž je nazíráno psím pohledem, což
je příjemně rozverné a místy i docela vtipné. Zároveň je snímek zdařile
režírován, není hloupý, má i docela tempo, ale hlavně má nadhled a pořádnou
dávku roztomilosti a humoru, kterou dle očekávání vyvažují občasné dávky
smutku. A psí herci jsou všichni super.
Trochu problém je v tom, že to celé nemá moc k čemu směřovat, dlouho
tomu chybí pointa a filozofování psího hrdiny o smyslu života a životního
poslání tomu úplně nepřidává. Poslední segment je tudíž celkem přirozeně, byť víceméně
předvídatelně, provázán s jedním z těch předchozích segmentů (s tím
nejdelším), přičemž dojde k završení něčího osudu do podoby šťastného
konce, což dá vzniknout i té pointě. Ty ostatní části děje nicméně zůstanou „rozdělány“,
avšak protože nejsou ani dost dlouhé na to, abychom se dozvěděli něco víc o jejich
lidských hrdinech, tak to zas až tak moc nevadí.
V moři animovaných filmů Psí
poslání tvoří poměrně přijatelnou alternativu, vhodnou pro rodinnou podívanou,
zvlášť pokud máte rádi psy. U dětských diváků je ale potřeba, aby splňovali dva
zásadní předpoklady – že jim nebude vadit vidět psa umírat, a že budou chápat
princip reinkarnace a duše.
Žádné komentáře:
Okomentovat