Paterson (Adam Driver) je mladý řidič autobusu a příležitostný amatérský
básník, co jezdí ve městě Paterson (ano, to město se jmenuje stejně jako on a
skutečně existuje) pokaždé tu samou trasu. I každý jeho den vypadá na pohled téměř
identicky. Ráno se probudí vedle milující manželky, nasnídá se, jde do práce,
po práci jde domů, vyvenčí psa, zajde do oblíbené hospůdky na jedno pivo a pak
se vrátí domů k ženě a jde spát. To, co se ze začátku může jevit jako
nudný snímek plný repetitivní rutiny, je však ve skutečnosti jeden
z nejpozitivnějších a nejpovzbudivějších filmů za poslední měsíce.
Hlavního hrdinu a jeho pravidelné rituály sledujeme každý den po dobu
jednoho týdne, přičemž jsme svědky toho, jak je jeho zdánlivá rutina narušována
různými drobnostmi, které ji mění ve sled nevšedních zážitků (v jeden den
se mu porouchá autobus, jindy se zas zamilovaný mladík v hospodě rozhodne
řešit svou situaci razantněji než obvykle, apod.). Snímek je oslavou každodenní
existence, krásy všedních dnů a nepatrných detailů v životě, na nichž
ovšem život stojí. Je to filmová báseň, takřka zenová, ale přitom zábavná,
magická, kuriózní a krásná.
Jejím režisérem a scenáristou je Jim Jarmusch, přední režisér americké
nezávislé kinematografie (Mrtvý muž, Ghost Dog – Cesta samuraje), který
v ní do jisté míry pouze skloubil motivy a tvůrčí prvky, které známe
z jeho předchozích filmů, ale zároveň tak učinil úplně nejlépe, jak mohl.
Svůj typický důraz na poetiku a všednost tím pozdvihl na zcela novou úroveň,
v níž do sebe všechno perfektně zapadá, všechny elementy filmu od
hereckých výkonů (všeříkající výrazy herců a dokonale padnoucí obsazení) po
audiovizuální stránku jsou dotažené do puntíku a příběh, jakkoli se může zdát
obsahově vyprázdněný, vůbec není nudný, utahaný, zdlouhavý, ani vyčerpávající.
Právě naopak – působí stimulujícím dojmem.
Ona všednost je navíc určující i pro strukturu filmu, pohybujícího se po
vzoru svého hrdiny v určitých opakujících se cyklech. Jak Paterson
s každým novým dnem znovu a znovu prožívá zažité denní zvyky, tak i film
opisuje jisté vzorce, jež jsou vtištěny do všeho možného, od pohybu kamery a
záběrování přes opakující se výrazy ve tvářích herců až po repetitivní hudební
motivy a vizuální prvky (Patersonovy texty v obraze, černobílé vzory,
jimiž jeho žena pomalovává nábytek…). Opakují se i vedlejší postavy, které
hrdina denně potkává, povětšinou svérázné figurky v podobě např. barmana,
který hraje šachy sám se sebou, nebo indického nadřízeného, co si pravidelně
stěžuje na komplikovanou životní situaci.
Jinak je ale Paterson velmi
nedramatický, což mu může být vyčítáno, ačkoli je to samozřejmě tvůrčí záměr.
Jeho hrdiny jsou dva lidé, co se mají rádi, jsou spolu spokojení a jejich
skromný život jim vyhovuje. On chodí do práce a píše si do notýsku básničky,
ona se zas umělecky realizuje na domácích dekoracích a v kuchyni. Film ono
nevzrušivé pohodlí nijak nenapadá a nesnaží se do něj zavádět mnoho
konfliktů, ani není v žádném ohledu sociálně kritický, nedělá ze sebe
psychologickou ani žádnou jinou studii a prostě jen příjemně a poeticky plyne. Ví
totiž, že je to právě ono zobrazování úplné obyčejnosti, co ho činí
neobyčejným. Je nenáročný, divácký a plný nadhledu a jemného humoru. Je poctou
básníkům a umělcům, ale zároveň sám sebe do pozice vysokého filmového umění
nestaví, naopak je pyšný na svou nenápadnost a neokázalost.
U Patersona na ději ostatně ani
tolik nezáleží. Jeho těžiště totiž leží ve schopnosti vybudovat specifickou
oddychovou atmosféru nasáklou pozitivní energií a tu pak pozvolna přenášet na
diváky. V umění vytvářet variováním specifických obrazů a jejich významů v divácích
harmonické pocity a příjemně snové, poetické prožitky. A to se mu daří výborně,
jak díky hercům, tak díky velmi přesné režii. Jiné filmy obvykle ztvárňují
každodennost jako něco unavujícího, nekreativního, pesimistického. Paterson nachází v každodennosti
radost. Těžko hledat na poli současného amerického nezávislého filmu lepšího
zástupce.
Žádné komentáře:
Okomentovat