La La Land – Recenze – 80%

Už první scéna, v níž jsme po mnoho minut a bez jediného střihu svědky toho, jak se úmorná dopravní zácpa mění v roztančené taneční číslo, v němž se řidiči a řidičky za zimního kalifornského vedra míhají ve složité choreografii, tančí mezi stojícími vozy a vybíjejí si frustraci veselým zpěvem o svých snech, zatímco kamera kolem nich tančí balet, napovídá, že La La Land bude něco výjimečného.

Výjimečný je i jeho režisér a scenárista, jednatřicetiletý Američan Damien Chazelle, který natočil hudební drama Whiplash. To se stalo po zásluze jedním z nejlepších filmů předloňského roku, topilo se v neutuchající chvále a zavířilo i oscarovými nominacemi, díky čemuž si Damien udělal jméno a mohl se dostat k natáčení produkčně mnohem náročnějšího projektu, jehož scénář psal už před delší dobou. Výsledek jednak potvrzuje jeho pozici evidentně nesmírně talentovaného, schopného a originálního filmaře a zároveň je asi nejlepší poctou muzikálům z období klasického Hollywoodu, jaká kdy vznikla.

 

Zdroj fotek: freeman-ent.cz

La La Land je muzikál o snílcích, které velebí a podporuje je v jejich snech, protože kde by byl svět bez nich. Je to muzikál o Los Angeles (zkratka L.A. je zároveň citoslovcem zpěvu), kde se sny mění ve skutečnost, a kde je snílkem snad úplně každý. Je to muzikál plný emocí, energie a výrazných filmařských prostředků, odkazů na staré filmy a starou dobu, plný pastelových barev a retro šatiček. A je to muzikál o lásce.

Oba hlavní hrdinové, Sebastian a Mia, se náhodou střetnou už v té úvodní dopravní zácpě a od té doby na sebe narážejí opakovaně, přičemž pokaždé mezi nimi jiskra přeskočí o něco zřetelněji. Hrají je Ryan Gosling a Emma Stone, kteří si už ve filmech Bláznivá, zatracená láska a Gangster Squad – Lovci mafie vyzkoušeli, že jim to v páru perfektně ladí.

Jejich postavy skvěle reprezentují motiv koexistence starého a nového světa, jenž se prolíná celým filmem. Sebastian jezdí ve starém kabrioletu s dřevěnou palubní deskou a po večerech si přivydělává jako pianista, má rád starý jazz a sní o vlastním hudebním klubu. Mia pracuje jako servírka, řídí moderní vůz, obsluhuje moderní zákazníky a sní o kariéře herečky. To vše ve světě mírně stylizované a trošičku idealizované současnosti, v níž sice existují mobilní telefony, ale zároveň je možné zajít do kina na Rebela bez příčiny, promítaného z filmového pásu.

Děj je rozdělený do pěti částí pojmenovaných po ročních obdobích, čímž je tak trochu předem naznačováno, jak se bude vztah hlavních hrdinů vyvíjet. S tím se pojí výtka, že zápletka filmu je přeci jen trochu fádní, neb jde skutečně jen o to, jestli ti dva nakonec zůstanou i přes jisté peripetie spolu a zdali se dočkají naplnění svých snů, či nikoli. V jednoduchosti je sice krása, ale v tomhle případě stojí za důvodem, proč není děj filmu a osud postav tak dokonale vtahující a dramaticky strhující jako osud bubeníka ve Whiplashi a proč lze mluvit o 127 minutách La La Landu jako o příliš dlouhé stopáži, v níž se poněkud ředí celkové nadšení z jinak úžasného řemeslného zpracování.

To, jakým způsobem je La La Land natočený, už totiž fádní rozhodně není. Od začátku snímek najíždí do svižného tempa filmařské exhibice, v níž se přirozeně mísí výborná výtvarná stránka s hudební složkou a kameramansko-střihačským uměním. Tančící a zpívající postavy jsou zabírány při komplikovaných kamerových jízdách a v sofistikovaných záběrech, mnohdy citujících známá filmová díla klasického Hollywoodu od West Side Story po Zpívání v dešti. Damien se vyžívá ve stříhání filmu na hudbu (v čemž vynikal už Whiplash, z něhož si režisér ponechal i J.K. Simmonse v epizodní roličce) a v emotivních či jinak působivých střihových montážích. Režíruje skvěle a konzistentně, výborně vede herce a obecně jeho snaha o revitalizaci filmového muzikálu připomíná snahu Sebastiana o záchranu jazzu.

Filmový muzikál je totiž několik posledních desítek let opomíjeným a skomírajícím žánrem, podobně jako třeba western, o němž se dokonce v 80. letech tvrdilo, že už je dávno mrtvý. Pak ale přišli Kevin Costner s Tancem s vlky a Clint Eastwood s Nesmiřitelnými a ovládli se svými filmovými díly pokladny kin i Oscary, čímž vyhrabali žánr westernu z předčasného hrobu a oživili jej. No a Damien Chazelle teď udělal s La La Landem podobnou službu muzikálům, podobnou revoluci.

Protože většina muzikálů z posledních let je buď adaptací staré divadelní klasiky (Bídníci) nebo adaptací nové divadelní klasiky (Sweeney Todd, Čarovný les) nebo jde o pokus slepit známé písničky nějaké populární kapely do sjednocujícího filmového vyprávění (Mamma Mia! – ABBA, Across the Universe – The Beatles). Ale takhle žánrově čisté a přitom výrazné, úspěšné a po všech stránkách povedené bylo naposledy Moulin Rouge. Možná snad krom některých Disneyovek, jež si zachovaly muzikálové ražení i po letech.

La La Land je zkrátka vdechnutím nového života do muzikálu se vším všady. Texty písní jsou skvělé, byť od nich není radno očekávat zapamatovatelné melodie, které byste si mohli ještě dlouho prozpěvovat (a české titulky na mnoha místech škobrtají a dopouštějí se i celé řady nepřesností v překladu). Hudba Justina Hurwitze, bývalého Damienova spolužáka, je také vynikající a zaujme zejména sjednocujícím dojemným klavírním motivem, který tematizuje hlavní hrdiny jako osudově spjatý zamilovaný pár a plní zásadní funkci v nastolování emocí. Emma Stone a Ryan Gosling možná nejsou nejlepší zpěváci a tanečníci, ale o to jsou opravdovější a sympatičtější.

Není přitom nutno se bát, že si film neužijete, když se nevyznáte ve staré americké kinematografii. To je jen bonus, díky němuž můžou znalci a pamětníci plesat radostí. Tou můžou ale klidně plesat i ostatní, neboť La La Land je srozumitelný, dojemný a funkční univerzálně. Je působivým romantickým filmem se spoustou pozoruhodných drobností a vychytávek, postmoderním vyznáním lásky k žánru a živým důkazem toho, že muzikál ještě rozhodně mrtev není.

Tak precizně vycizelovaný k naprosté dokonalosti jako Whiplash La La Land sice není, ale mnoho nechybělo. Ve čtvrtém dějství z pěti poněkud ztrácí tah a úplný konec, byť završený velmi hezkou střihovou sekvencí, není úplně uspokojující, snad kvůli jistému podílu trpkosti, jež po sobě zanechává. A ano, ten příběh je otřepaný a tisíckrát viděný, leč natočený fantasticky. Jednoznačné doporučení.