Rogue One: Star Wars Story (Rogue One) – Recenze – 70%

Pokud už jste to třeba zapomněli, tak ve slavných „odlétajících“ úvodních titulcích filmu Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje, bylo mimo jiné zmíněno, že jakýmsi rebelům, bojujícím v předaleké galaxii proti okupaci zlého Impéria, se podařilo ukrást přísně tajné plány k Hvězdě smrti, obří imperiální zbrani schopné ničit celé planety. Ve filmu samotném se pak jeho hrdinové snažili tuto zbraň pomocí oněch plánů zničit, s úmyslem dopomoci k nastolení míru.

Film se následně dočkal dvou pokračování (Epizody V a VI), po řadě let pak vznikla trojice filmů, které těm původním třem dějově předcházely (Epizody I, II a III), a loni měla premiéru sedmá epizoda s názvem Star Wars: Síla se probouzí, jež je první částí další zamýšlené trilogie. Kdo tenhle spletitý filmový vesmír nezná, tak může rovnou zapomenout, že by se dokázal při sledování snímku Rogue One: Star Wars Story orientovat.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Příběh filmu Rogue One: Star Wars Story se totiž odehrává přímo před Epizodou IV a zabývá se právě tím, jak se to tehdy semlelo s onou krádeží plánů k Hvězdě smrti. Nezdržuje se vysvětlováním čehokoli, předpokládaje, že divák okolnosti děje, některé ikonické postavy a řadu souvislostí už dávno zná, a rovnou se vrhá do představování nových hrdinů.

Nejzásadnějším nováčkem je mladá žena Jyn (Felicity Jones), jejíž otec (Mads Mikkelsen) nepříliš ochotně pomáhal Hvězdu smrti projektovat, a která strávila většinu svého života schováváním se, dokud si jí nevšimli rebelové a neudělali z ní členku odboje. Po poslechu otcova vzkazu, že v plánech k Hvězdě smrti se dá nalézt slabé místo, které do zbraně tajně zabudoval, se Jyn dá dohromady s povstalcem Cassianem (Diego Luna), doprovázeným přeprogramovaným imperiálním droidem, a několika dalšími postavami, s nimiž se odhodlá zmíněné plány ukrást.

Přitom je jasné, že ukrást ty plány se jí musí podařit, protože v Epizodě IV je rebelové mají volně k dispozici. Jak film dopadne, tudíž každý ví předem, což snímku do jisté míry ubírá napětí a jediná nejistota plyne z toho, kdo všechno během té troufalé krádeže přežije a kdo padne v boji. Podobně jako v Epizodě III, v níž byly mnohé aspekty příběhu z logických důvodů také dopředu známé, nejde tak v Rogue One: Star Wars Story ani tolik o to, co přesně se bude dít, ale JAK se to bude dít.

Vzhledem k tomu, že Rogue One: Star Wars Story není součástí Star Wars ságy (nemá přidělené pořadí epizody) a jde spíš o jakýsi její spin-off, tedy o samostatný film odehrávající se ve stejném fikčním světě, tak není divu, že je v řadě věcí odlišný. Typické úvodní titulky zcela absentují, úplně jinak je řešeno svícení ve filmu, kamera, střih a přechody mezi scénami. Na hudbě pracoval Michael Giacchino, který v ní hojně využíval slavné motivy Johna Williamse z původních Star Wars, a hudba je to sice dobrá, ale některé ty permutace známých melodií jsou hodně divné, místy až bizarní a směšné. Oproti loňským Star Wars: Síla se probouzí je film temnější, depresivnější, dospělejší, oproštěný od jakýchkoli legračních nebo roztomilých figurek, jeho hrdinové jsou o dost méně sympatičtí a hlavně v něm výrazně ubylo humoru. Zároveň jde o film z Disneyho produkce, takže musel přes to všechno zůstat mládeži přístupný, což vzhledem k výše řečenému působí skoro až schizofrenicky.

Akce je neuvěřitelně vtahující a dramatická a zcela prostá legračních vsuvek nebo vtípků, které by ji zlehčovali. Občas až překvapuje svou civilností, která jí propůjčuje vzezření válečného filmu, na hony vzdáleného očekávatelnému nepřehlednému digitálnímu mišmaši. Celkově konzistentní dojem narušuje jen vedlejší postava slepého kung-fu mnicha (který možná je Jedi a možná ne), jenž se přidá k Jyn už někdy v první třetině filmu (hraje ho Donnie Yen známý třeba z filmu Ip Man). Do okolní atmosféry snímku každopádně příliš nezapadá a i to propojení využívání Síly a východních bojových umění vypadá prapodivně (spíš bych rád viděl jeho střetnutí se Zatoichim).

Poněkud problematická je ostatně naprostá většina postav, jež jsou mnohdy jen načrtnuty v základních obrysech a chybí jim jakákoli hloubka. Hlavní hrdinka pouze vrhá nabroušené pohledy a nedozvíte se o ní nic víc, než že politika i záměry rebelů jsou jí ukradené, do té doby, než pro ni naberou osobní rozměr. U Cassiana se zas nedozvíte nic víc, než že se řídí rozkazy nadřízených a na odboji mu hodně záleží. Potenciálně démonický extremista Saw (Forest Whitaker) je až trestuhodně jednorozměrný a nezachrání ho ani to, že Whitaker ho dobře hraje.

Velmi podobně jsou na tom i ostatní hrdinové – mají potenciál být komplexními a pozoruhodnými jedinci, hrají je schopní herci, ale nedozvíte se o nich nic, co by vám umožnilo si je oblíbit nebo k nim nějak blíže přilnout (nebo si je nějak výrazně zprotivit v případě záporáků). Nejsympatičtější z nich je nakonec ten kung-fu mnich a onen přeprogramovaný droid. To, že pokračování zcela jistě nebude, a tudíž už se s těmi postavami nikdy víc neuvidíme, a tím pádem nemusí být tolik prokreslené, je jen chabá výmluva.

Mezi jednoznačná pozitiva naopak patří řemeslná stránka filmu, zahrnující i zmíněné akční scény. Obecně ale Rogue One: Star Wars Story chybí lehkost a dravost filmu Star Wars: Síla se probouzí, oproti němuž je také (hlavně v první polovině) značně rozvláčnější. Je to zřejmě známka toho, že režisér Gareth Edwards (americký remake Godzilly) není tak dobrý režisér jako J.J. Abrams a scenáristé Tony Gilroy (Bourneova série) a Chris Weitz (Disneyho hraná Popelka, Zlatý kompas) také netvoří zrovna ideální tým, což se na snímku projevuje v téměř všech jeho aspektech. Snad akorát gradace děje je výborná a i emoce naštěstí fungují velmi dobře, bez zbytečného patosu.

Kapitolou samou pro sebe jsou různé narážky a odkazy určené zejména fanouškům série, které se pochopitelně snaží brnkat na nostalgickou strunu. Nejčastěji jde o citování různých slovních průpovídek z předešlých filmů, zmíněné využívání Williamsových motivů v hudebním doprovodu, vizuální odkazy (způsob natočení konkrétních scén, design lodí, uniforem, vojáků Impéria apod.), sem tam dojde i na zjevení nějaké vedlejší postavy známé z původní Star Wars trilogie, byť obvykle jen na pár vteřin – zdaleka nejvíce prostoru z nich má Lord Vader, který ale i tak stráví na plátně sotva pět minut.

Kromě dávno dopředu inzerovaného návratu Darth Vadera dojde ale i na nejedno překvapení, zaručující, že fanoušci budou spokojeně vrnět. Avšak na rozdíl od sedmé epizody, kde návraty starých známých (hlavně Hana Sola a Chewbaccy) byly plynule zaimplementovány do děje a dotyční v něm hráli podstatnou úlohu, tak podobná zjevení v Rogue One: Star Wars Story působí až moc chtěně a křečovitě. Jako něco, co tam kvůli těm fanouškům být musí, i když by vlastně ani nemuselo.

Rozhodně tedy nejde o zklamání, byť je evidentní, že tvůrci museli mít během svého snažení poněkud svázané ruce, takže se nemohli utrhnout ze řetězu a stvořit něco opravdu parádního. I tak je ale Rogue One: Star Wars Story poměrně zábavným velkofilmem, který si lze velmi dobře užít napoprvé, napodruhé už to asi taková bomba nebude (na rozdíl od Star Wars: Síla se probouzí) a na vícero zhlédnutí si ho užijí snad už jen ti fanoušci, kteří jsou schopni slintat nad každým Vaderovým máchnutím mečem. A jestli jste ke Star Wars nikdy nepřičichli, tak vážně radši ruce pryč.

P.S. 3D je vyloženě kontraproduktivní.