Pasažéři jsou romantickým sci-fi, odehrávajícím se v blíže
nespecifikované budoucnosti na vesmírné lodi, která letí ze Země na nějakou
jinou obyvatelnou planetu, a převáží více než pět tisíc lidí, kteří by na ní
měli vybudovat kolonii. Let trvá 120 roků, tudíž jsou všichni pasažéři v hibernaci
a probuzeni by měli být čtyři měsíce před příletem. Najednou se ale stane, že
pasažérům Jimovi (Chris Pratt) a Auroře (Jennifer Lawrence) se následkem
neznámé chyby porouchají hibernační lůžka, tudíž jsou probuzeni o 90 let dřív. Do
hibernace se nemohou vrátit, k ovládání lodi nemají přístup a pokoušet se
kontaktovat někoho na Zemi je bezpředmětné, tudíž hrozí, že budou muset strávit
zbytek svých životů ve vesmíru, pouze ve společnosti robotického barmana (Michael
Sheen) a sebe navzájem.
Už teď je ale potřeba říct, že jednu konkrétní informaci jsem uvedl
naschvál chybně, protože její skutečnou podstatu považuji za spoiler a je podle
mě lepší, když si na ni divák přijde při sledování filmu sám, bez předchozího
upozornění na ni. Jde o zásadní zvrat v jednom konkrétním místě v úvodu
filmu, na němž je vybudována dramatičnost více než poloviny stopáže. Lze na něj
mít jeden ze dvou protichůdných názorů a lze o něm po skončení filmu poměrně
dlouho diskutovat.
Co prozradit lze, je odvoditelné už ze žánru filmu. Ti dva se do sebe
zamilují, načež se přihlásí o slovo vesmírná romance, ve které ovšem nechybí
napětí, humor, ani akce. V druhé polovině snímku dojde i k tomu, že
je potřeba něco opravit, aby loď nevybouchla, přičemž hrdinové hodně riskují,
takže to vzdáleně připomíná Titanik,
akorát přenesený do vesmíru a vystavěný pouze na dvou a půl hereckých
výkonech a na vizuálním hávu. Technicky jsou Pasažéři dokonalí, design vesmírného plavidla je skvostný zevnitř i
zvenčí a i některé vizuální nápady stojí za to (z bazénu, ve kterém
plavete, se při porušení gravitace může stát docela nebezpečná past). Oba
hlavní hrdiny hrají jedni z nejoblíbenějších a nejžádanějších herců současnosti
a hrají je moc dobře, bez problému utáhnou celý film a navíc se na ně skvěle
dívá.
Kromě toho jsou jejich postavy dobře napsané, Sheenův barman je vážně
skvostný, hudba Thomase Newmana k filmu skvěle sedí a režisér Morten Tyldum
(Lovci hlav, Kód Enigmy) režíruje přehledně, s chladnou hlavou a za
příjemně uvolněného tempa, bez nutnosti někam spěchat. Což se nicméně nedá říct
o zhruba poslední třetině, která je přeci jen o něco zbrklejší, než by bylo
záhodno.
Každopádně jde o téměř ideální film pro páry, protože si v něm každý
něco najde. Pokud tedy nepůjde o takový pár, který je alergický na
hollywoodskou přeslazenost a na romantická klišé.
No a nyní už jen pro ty, které zajímá ten jeden konkrétní SPOILER.
Ve skutečnosti je to tak, že na začátku je probuzen pouze Jim. Stráví více
než rok živořením po lodi, když tu náhle, poznamenaný samotou a vážně zvažující
sebevraždu, se zamiluje do spící Aurory. Poslechne si všechny rozhovory s ní
v lodním archivu, a protože je spisovatelka, přečte si všechny její knihy,
a zamiluje se do ní ještě víc. A pak, po dlouhé době zvažování a sebetrýzně, na
pokraji zoufalství, rozbije Aurořino lůžko, aby se taky probudila. Ale že za
její probuzení může on, před ní zatají, s tím, že jí to třeba jednou řekne…
Tento nesmírně zajímavý element asi budou diváci vnímat rozdílně. Pro jedny
bude Jimovo rozhodnutí ukázkou absolutní sobeckosti, druzí jej budou vnímat
jako něco, čeho by se pravděpodobně za daných okolností sami dopustili. Spor o
to, jestli někoho z pasažérů probudit, byť za cenu „ukradení“ jeho osudu a
odsouzení ho k pobytu na pusté vesmírné lodi po zbytek života, s sebou každopádně
nese řadu složitých psychologických otázek, jejichž analýza by byla možná dost
zajímavá, ale na tu film pochopitelně kašle a nahrazuje ji hollywoodským
romantickým cukrkandlem.
Výraz „pochopitelně“ je celkem na místě, protože Pasažéři od samého začátku patrně chtěli být příjemnou a dojemnou
romancí z vesmíru, mainstreamovou oddechovkou, jíž by si v závěru roku
užili kluci i holky, a která rozhodně neměla za cíl věnovat se jakýmkoli
rozborům příčin a důsledků něčeho tak psychologicky komplikovaného. Leckdo
přesto může namítat, že film celou tu problematiku Jimova rozhodnutí bagatelizuje
do čekání na okamžik, kdy se Aurora dozví pravdu, a do čekání na to, jestli
bude schopna Jimovi odpustit, a brát to jako výrazný nedostatek.
Taková výtka na jednu stranu může vzhledem k záměru filmařů působit jako
brečení na špatném hrobě, ale na druhou stranu je ospravedlnitelná tím, že
přestože všelijaká složitá osudová rozhodnutí činí i hrdinové leckterých
jiných mainstreamových sci-fi, tak zrovna v Pasažérech, vystavěných na relativně originální premise, je ono
rozhodnutí nepodobné většině z nich, a navíc působí poměrně závažně, tudíž
je opravdu trochu škoda, že ho snímek nějak komplexněji nezpracovává. Otázka by
ale spíš měla znít, jestli by se podobný prvek, mající potenciál rozpoutat
trýznivé, psychologické drama, měl v takovém filmu, jako jsou Pasažéři, vůbec objevit.
Protože však ambicí Pasažérů zcela
evidentně bylo především bavit, dojímat, napínat a lákat na hezké obrázky a
pohledné tváře herců, a nikoli pouštět se do hlubin jakékoli duše, tak onen
problematický, psychologicky komplikovaný okamžik složitého rozhodnutí lze
vnímat pouze jako jisté zpestření jinak velmi zábavného, umně vystavěného a
příjemně romantického pohodového filmu, v němž si každý, ať už muž anebo
žena, najde to svoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat