Na francouzském animovaném filmu Červená
želva je zajímavé to, že jde o první film, jaký kdy produkovalo japonské
studio Ghibli (stojící např. za Mijazakiho filmy) mimo Japonsko, a které
oslovilo jeho režiséra Michaëla Dudoka de Wita na základě jeho krátkého
animovaného snímku Otec a dcera, za
nějž dostal tento nizozemský rodák v roce 2000 Oscara. Dalším pozoruhodným
faktem je skutečnost, že v Červené želvě
nejsou vůbec žádné dialogy, takže za celou dobu nepadne ani slovo.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Hlavním hrdinou je bezejmenný trosečník, kterého moře vyplaví na ostrov,
odkud se muž snaží odplout na voru vlastní výroby, ale jeho pokusy mu neustále kazí
obří červená želva, která mu pokaždé vor potopí, ačkoli ho muž pokaždé postaví
o něco větší. Pak se stane cosi magického, následkem čehož se na ostrově objeví
i jakási žena, s níž má později trosečník dítě, které spolu na tom ostrově
vychovávají.
V tu chvíli však začne být jasné, že na ději vlastně až tolik nezáleží,
protože film ani děj nemá (víc z příběhu už opravdu prozradit nelze). Červená želva je totiž meditativním podobenstvím
o koloběhu života, o rodině, lásce, smrti a o vztahu člověka s přírodou.
Jde o filmový zen, který uchvacuje obrazem, hudbou a jemnými emocemi, a který
má sílu chytit za srdce. Jde o film odehrávající se v bezčasí, na neznámém
místě, v neznámé době, a který plyne velmi pozvolna, dýchá pohádkovostí a
magickým realismem a skrývá spoustu metafor.
V celém filmu jsou přibližně čtyři lokace (různé části ostrova), tři lidské
postavy, které spolu neprohodí jediné slovo, asi čtyři legrační krabi a jedna
želva a za celou dobu dojde zhruba jen ke třem nebo čtyřem významným událostem,
které zapříčiní v životě hlavního hrdiny nějakou změnu. Po celou dobu se
přesto daří udržet divákovu pozornost a sem tam vyvolat funkční napětí či
dojetí, případně i lehoučký humor. Vizuální stránka je úžasná a základním
kamenem filmu je heslo, že v jednoduchosti je krása.
Přesto je těžké zbavit se dojmu, že třeba v úvodní sekvenci
animovaného filmu Vzhůru do oblak se
jeho tvůrcům podařilo říct přibližně to samé na poli pouhých několika minut,
stejně efektně a stejně dojemně, a že to, co nabízí Červená želva, je na celovečerní film (byť ne moc dlouhý) málo.
Snímek tak lze vnímat jako protipól k americkým animákům, od nichž se
liší, jak jen to jde, a vedle nichž působí vyloženě uklidňujícím, až
omamným dojmem. Je to rozhodně vhodný film k promítání pro duchovně
orientované diváky, kterým se třeba líbil gruzínský Kukuřičný ostrov či jihokorejské Jaro, léto, podzim, zima… a jaro, nebo jejichž děti jsou otevřeny
i alternativnější podívané a neztratily se třeba v Písni moře nebo v Cestě do fantazie. A kterým nevadí,
když jsou filmy smutné.
Jít na Červenou želvu je třeba v očekávání
tichého, minimalistického a takřka meditativního zážitku, který sice logicky
nevysvětlíte (drobné magické prvky a snové pasáže jsou jaksi přirozenou
součástí filmu), ale zato si ho můžete všelijak interpretovat, a hledat v něm
coby v univerzálním podobenství různé významy. Kdo má na základě popisu
jeho atmosféry chuť takový film vidět a dokáže se na něj takto naladit, tomu se
může líbit, jako už dlouho nic. Avšak očekávat od něj něco víc je zbytečné a
nežádoucí.
Žádné komentáře:
Okomentovat