Rumunští režiséři Cristi Puiu a Cristian Mungiu jsou vnímáni jako
zakladatelé rumunské nové vlny, díky nimž se rumunská filmografie dostala do
mezinárodního povědomí. První ze jmenovaných nyní přichází se snímkem Sieranevada, jenž je popisován jako
intenzivní a hutný divácký zážitek, což je dáno jednak jeho dusnou
atmosférou v komorním prostředí stísněného bytu ve starém činžáku, ale i tím,
že se odehrává prakticky v reálném čase a trvá skoro tři hodiny.
Ty tři hodiny ale uběhnou překvapivě rychle, ačkoli úvodní, několik minut
dlouhá a vlastně nedějová scéna, jenž se navíc odehraje téměř bez dialogů,
jakýsi nepříjemný dojem těžko stravitelné pomalosti naznačuje. Ve zbytku filmu
je ale tolik postav, tolik příběhů a řeší se v něm tolik zajímavých věcí,
že je až skoro škoda, že není naopak ještě delší.
Na začátku sledujeme lékaře Laryho, jak se v manželčině doprovodu
vydává do bytu své matky, kde je uspořádána velká rodinná sešlost za účelem
rituálního uctění památky Laryho otce, který před více než měsícem zemřel. Film
ale hlavního hrdinu nemá, protože Lary záhy celkem snadno a přirozeně splyne
v panoptiku svých příbuzných, kteří by se asi za jiných okolností
v tak hojném počtu nesešli, a kteří se připravují na velkou hostinu a na příchod
kněze, jež by měl odsloužit zádušní mši, požehnat bytu, jídlu a oblečení
zesnulého.
Velebný pán má ale zpoždění, takže na něj všichni čekají jak na Godota (i s
jídlem) a během neustálého oddalování oběda na neurčito (takový buñuelovský motiv) se neubrání
hádkám, připomínání dávných křivd, vytahování kostlivců ze skříní a všem možným
sporům, které variují od výčitek z minulosti přes problematické vztahy,
politiku, náboženské otázky a nutnost dodržovat tradice až po diskuze nad
konspiračními teoriemi.
Ani se nedá říct, že by Sieranevada
měla nějaký příběh – jde spíš jen o záznam jednoho hektického a emocemi
nabitého rodinného srazu, v němž se herci dokonale převtělili mezi
příslušníky rozvětvené rodiny, kteří sice mezi sebou nechovají vyloženě nenávistné
vztahy a až na výjimky nemají potřebu na sebe křičet nebo na sebe být zlí,
ale zásadně se rozcházejí v názorech, v politickém, kulturním či
náboženském smýšlení a v životní filozofii, což bohatě stačí
k podstatnému tření a k neustálému vytváření konfliktů. Výsledek je
přitom maximálně realistický a civilní a víceméně podobný tomu, co mnozí diváci
dost možná znají z vlastních rodinných setkání, akorát je to o trochu víc
přehnané a vyhrocenější, ale zároveň nadnesené a odlehčené. Díky tomu se
dá u filmu i dobře pobavit a některé jeho pasáže lze vnímat i jako černou,
případně absurdní komedii.
Velice úsměvná je např. zápletka točící se kolem zádušního rituálu
spočívajícího v tom, že jeden z pokračovatelů rodu zdědí po zesnulém sváteční
oblek a pronese v něm jakousi modlitbu, k čemuž je víceméně donucen
Laryho bratranec, jemuž je ten oblek ale příliš velký a zároveň dotyčný není
schopen vydržet v jedné místnosti se svým otcem, leč tvrdohlavá vdova
zkrátka trvá na nutnosti tradici dodržet, což vede k situaci vyhnané
skutečně ad absurdum. Z podobného soudku je i okrajová postava nějaké
zdrogované a namol opilé feťačky, kterou jedna z postav dovede do už tak
dost zaplněného bytu (hrdinů je nejméně tucet) coby svou kamarádku, kterou pro
její stav prostě nemohla nechat někde samotnou, a která je sice odklizena
někam stranou, ale sem tam se náhodně probudí a zvrací.
Ve většině hádek a hovorů ale jde humor stranou, neb v nich hraje prim
seriózní odhalování vztahů, lidských stereotypů, generačních rozdílů a sdílené zatíženosti
národní minulostí až na dřeň. Postavy si navzájem hýbou žlučí, chovají se sobecky
a umíněně a jsou si hrozně odlišné a vzdálené, byť jsou jedné krve. Zračí se v nich
příznaky ponorkového syndromu, kdy jsou schopny donekonečna do sebe rýpat kvůli
každé drobnosti, která jim leze na nervy, a buď se nechají snadno vytočit, nebo
v sobě naopak všechnu zlost, zášť a výčitky dusí a akumulují.
Oproti nedávnému Je to jen konec světa, kde o hutnou rodinnou nevraživost také nebyla nouze, však Sieranevada nesklouzává k přílišné
hysterii, přehnanému afektu, ani ke zbytečnému křiku a není ani trochu
stylizovaná, přičemž úspěšně dokazuje, že tiché spílání, vyčítavé pohledy či
citová manipulace jsou neméně účinnými prostředky, což s režisérovou
puntičkářskou důsledností ve výstavbě děje a charakterizaci postav (Cristi Puiu
je též autorem scénáře) dělá ze Sieranevady
takřka katalog všech možných nezáviděných lidských vlastností a vzorců
v chování, které mohou být divákovi důvěrně známé z jeho vlastního
okruhu příbuzných či přátel.
Součástí zážitku je i kamera, která neustále těká sem a tam, slepě
následuje různé postavy napříč bytem, neví, kam se spíš vrhnout, zmateně se
rozhlíží a nakonec pokaždé přenese svou pozornost někam, kde se zrovna začne
něco dít. Jako kdyby byla další postavou, jakýmsi anonymním pozorovatelem, pro
ostatní neviditelným, který by chtěl u všeho být a všechno vidět, slyšet každou
hádku a nepřipravit se o nic zásadního.
Sieranevada je precizním mistrovským kouskem stavícím na
minimalismu, komorním opusem, veledílem nacpaným do padesáti metrů čtverečních.
Filmem, který je nutné obdivovat pro jeho scénář, režii a herecké výkony. Na
druhou stranu se nedá ubránit pocitu, že s těmi postavami, prostředím a
motivy, které jsou ve filmu prezentovány, by se dalo ještě podstatně víc
vyřádit, lépe je využít a případně nechat děj ještě déle gradovat. Třeba ta
zvracející feťačka je tam dost samoúčelná a netočí se kolem ní žádná pointa
(pokud tedy její přítomnost nepodléhá nějaké umělecké metaforické interpretaci).
Zároveň snímek rozhodně není chudý na hlušší místa nebo na rozvláčnější
pasáže, které jsou hlavním důvodem toho, proč nepůsobí vidina druhého zhlédnutí
filmu při jeho masivní délce zrovna dvakrát lákavě. Jde o výjimečný a skvělý
počin, který rozhodně stojí za podívání, leč s výhradami, kvůli nimž ho
lze doporučit opravdu jen těm, které zajímá, a kteří se nezhrozí při představě,
že by se měli dívat na tříhodinové rumunské drama.
Žádné komentáře:
Okomentovat