Pohádky pro Emu – Recenze – 70%

Hlavním hrdinou českého filmu Pohádky pro Emu je svobodný padesátník Petr (Ondřej Vetchý), pracující v Londýně na imigračním oddělení. Jednoho dne obdrží telefonát z Čech, že jakási žena, se kterou se před lety znal, měla vážnou dopravní nehodu a Petra uvedla coby otce své osmileté dcery Emy, o níž Petr neměl ani tušení. Vydá se tudíž do Čech a ubytuje se v hotelu, kde se stane Eminým opatrovníkem do doby, než se její maminka uzdraví. Ta ale v nemocnici zemře a Petr se následně rozhodne holčičku vzít do své péče nastálo, aby se nedostala do rukou sociálky. Není si ale jistý, zda je skutečně jejím otcem, navíc aby vůbec měl ve sporu o opatrovnictví nějakou šanci, musí si v Čechách co nejrychleji najít nevěstu.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Takže Petra (experta na odhalování fingovaných svateb za účelem získání státního občanství), který je zahnán do situace, kdy se sám potřebuje dopustit sňatkového podvodu, dají následné události dohromady s hotelovou recepční Marií (Aňa Geislerová), jež se po několika odmítnutích nakonec uvolí oběma pomoci a před sociální pracovnicí (Vilma Cibulková) předstírat, že žije s Petrem v dlouhodobém vztahu, a že Ema bude vyrůstat v úplné rodině. A kupodivu to i docela funguje, na to, že jde teprve o druhý film režiséra a scenáristy Rudolfa Havlíka, jehož debut Zejtra napořád byl dost nepodařený a nesympatický paskvil.

Částečně se totiž povedlo zaprvé zaonačit důvody, proč by měla Marie nezištně pomáhat neznámému muži s dítětem a riskovat vlastní bezúhonnost, a proč by se chtěl Petr, žijící trvale v zahraničí, najednou vrátit do rodné země kvůli starání se o malou holku, kterou zná týden (a do testů DNA se mu bůhvíproč nechce), a zadruhé zjednodušit celou tu problematiku falešných svateb a obelhávání úřadů, aby se v ní divák neztratil. A povedlo se i vytvořit uvěřitelnou romantickou linii mezi oběma hrdiny, kteří mezi sebou ve všem tom předstírání postupně naleznou opravdové city, čemuž výrazně pomohly herecké výkony obou protagonistů.

Jak Ondřeji Vetchému, tak Anně Geislerové se totiž daří udělat ze svých postav automatické sympaťáky, kteří prožívají emoce a dramatické situace realisticky a věrohodně. Petr je racionální muž, co se nikdy nepotřebovat zaobírat city, a jak se jim postupem času učí porozumět, tak se to odráží na pohádkách, jež vypráví Emě před spaním, a které nabírají na kvalitě a postupně ztrácí na neohrabanosti. Marie je zas trochu zoufalá a nešťastná žena, kterou už nebaví být něčí milenkou, a ačkoli plánování falešné minulosti a sňatku na oko není úplně to, co si představovala, tak jí to alespoň rozptyluje od předchozího nápadníka, kterého se jí nedaří zbavit. Překvapivě snesitelná a přirozená je i devítiletá Ema Švábenská v roli Emy.

Avšak ještě než k té romanci dojde, mají Pohádky pro Emu našlápnuto k žánru sociálního dramatu, v němž se zračí trpkosti potenciálního otce, co bojuje s byrokracií a s úřady, aby mu mohla být svěřena do péče potenciální dcera, a klidně by to celé mohlo fungovat jako hořkosladký příběh o absurdním boji jedince proti systému, který by pak třeba i mohl mít festivalové ambice. Touto cestou se však snímek nevydal, sociální podtext téměř zatlačil a raději upřednostnil důraz na romantiku a sladkobolné dojímání, takže výsledek cílí spíš na diváky, kteří u podobných filmů snadno jihnou, a které nalákají známá jména, romantická zápletka, jímavý motiv opatrovnictví roztomilé holčičky a vzhledem k tomu, že děj se odehrává během adventu, tak i vánoční atmosféra a záběry zářícího stromu na Staroměstském náměstí.

I tak jsou ale Pohádky pro Emu velmi slušně ošetřeny scénáristicky i režijně, mají celkem tempo, dost se toho v nich odehraje a rozumně nakládají s množstvím motivů v nich obsažených. Jediné, co se do nich nehodí vůbec, je zjevná snaha směřovat film více do polohy komedie. Jako by nestačilo, že humor vytváří už Ondřej Vetchý pomocí slovního humoru i legračním reagováním na situace, na něž jeho postava není zvyklá, tak jsou do děje uměle zanášeny komediální vsuvky typu „hrdinové jsou nuceni dělat mikulášskou besídku a Vetchému začne hořet kostým“, „Geislerová padá na lyžích do závěje“ nebo „v hotelu uteče křeček“, které působí jako pěst na oko a zbytečná vata.

Poněkud přehnané je i zacházení s postavou sociální pracovnice jako s jakýmsi zosobněním čirého zla, které by měl divák z celé své duše nenávidět, když dotyčná v podstatě jen dělá svou práci, nesnaží se hrdinům nijak házet klacky pod nohy a naopak jim pomáhá, akorát jí jde o to, aby se dodržoval zákon. Odměnou jí jsou však hromy a blesky, protože „to je ta zlá paní, co chce dát takřka osiřelé dítě do děcáku“. Vilmě Cibulkové tak scénář příliš nenahrává, s vedlejší rolí se ale poprala zručně, stejně jako např. Marek Taclík, Anna Polívková či Oldřich Vlach, který stráví na plátně ani ne dvě minuty, má však na svědomí nejdojemnější scénu filmu.

Co je Pohádkám pro Emu ještě možné vyčíst, je až příliš okatá snaha zalíbit se a dojímat. Zároveň jim to ale nelze mít tak úplně za zlé, protože emocionálně snímek funguje opravdu nadstandardně dobře, jak by asi správně fungovat měl, a mezi současnou českou komerční tvorbou se řadí do výrazného nadprůměru, takže divácký úspěch mu lze přát s čistým svědomím.