Je to jen konec světa (Juste la fin du monde) – Recenze – 80%

Šestý film „zázračného“ talenta z kanadského Quebecu, teprve sedmadvacetiletého režiséra Xaviera Dolana, získal na festivalu v Cannes Velkou cenu poroty, ačkoli ho tehdy současně doprovázely negativní divácké ohlasy i odmítavé mumlání kritiků. Z reakcí na film Je to jen konec světa přitom jasně vyplývá, že nejvíce jim vadila jeho přehnaná divadelnost a příliš teatrální herecké výkony, odvíjející se od toho, že snímek byl natočen podle divadelní předlohy.

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Divadelní zázemí ze snímku vyloženě čiší – děj se odehrává v komorní lokaci jednoho rodinného domu, herci své vystupování dovádějí až do vyhroceného, okázalého přehrávání, skoro pořád se křičí, všichni se chovají příšerně afektovaně a je zjevné, že to všechno může být pro některé diváky jedním velkým trnem v oku. Otázka ale zní, co čekali. Vyčítat filmové adaptaci divadelní hry, že nedokázala dostatečně zakrýt svůj jevištní původ, je samozřejmě možné, ale nezdá se, že by se Xavier Dolan vůbec o něco takového snažil. Tento mladý režisér totiž na afektovanosti, podrážděnosti a agresi postavil celou svoji filmografii, tudíž se nedá předpokládat, že když si pro zfilmování vybere hru, která těmito vlastnostmi vyloženě překypuje, že je pak bude záměrně potlačovat.

Herci jsou tudíž naschvál vedeni ke krajnostem a jejich výkony hraničí až s karikaturami, postavy jsou z relativně malého prostoru rodinného domu cpány do prostorů ještě stísněnějších, jimiž jsou třeba kůlna nebo auto, a výsledek působí, jako by Dolan chtěl tu komornost a teatrálnost naopak podtrhnout, nikoli zahladit. Výhodou oproti divadelní hře je pak jistá audiovizuální atraktivita snímku a fakt, že si můžete užít obličeje herců pěkně zblízka se všemi drobnými nuancemi v jejich výrazu.

Na začátku nastupuje čtyřiatřicetiletý hlavní hrdina, úspěšný dramatik Louis (Gaspard Ulliel), do letadla a stručně vysvětlí divákům, kam má namířeno. Letí poprvé po dvanácti letech navštívit svou rodinu, kterou tehdy opustil, aby svým příbuzným oznámil, že umírá na rakovinu. Divák se tím pádem nemusí zabývat postupným odhalováním jeho motivací, nejde totiž o postavu nijak zvlášť zajímavou a i její herecký představitel ji oproti ostatním ztvárňuje až mdle a mnohem kurióznější je postupně odhalovat různé pohnutky v jeho rodině, kterou tvoří starší bratr (Vincent Cassel) a jeho žena (Marion Cotillard), mladší sestra (Léa Seydoux) a jejich matka (Nathalie Baye).

Ještě než se Louis stihne se svou rodinou po mnoha letech přivítat, začne být jasné, že vztahy mezi jejími členy jsou napjatější než nová guma v teplácích, takže vzájemné posílání se do míst, kde slunce nesvítí, a troušení kousavých poznámek na adresu toho či onoho je na denním pořádku. Louisův bratr je skutečně na všechny akorát zlý, včetně své manželky, která jeho agresivní výlevy a urážky snáší v tiché bezbrannosti. Louisova sestra je schopná vydržet přítomnost ostatních díky marihuaně, ovdovělá matka zas nachází únik v nostalgickém vzpomínání na minulost. Na všech se výrazně podepsala ponorková nemoc do té míry, že se chovají jako psychopati, s výjimkou Louise, jenž stihl včas utéct a začít vlastní život jinde, a postavy Marion Cotillard, která je v rodině relativně nová.

Snímek je strukturován do série konverzačních epizodek tak, že když je rodina pohromadě, tak Louis nemůže mluvit o tom, o čem by mluvit chtěl, protože k tomu nikdy není úplně vhodná atmosféra, zatímco ostatní se k němu chovají netečně, protože nechápou, proč se najednou po dvanácti letech rozhodl ukázat. Nepomůže mu, ani když začne hovor s každým zvlášť, protože všichni raději mluví o sobě, případně o něčem z minulosti, nebo mu vmetávají do tváře výčitky. V tom všem se pak zračí bezvýchodnost celé té situace, kdy poněkud zakřiknutý Louis se neumí před ostatními otevřít a svěřit se jim a ostatní zas nejsou schopni naslouchat druhým.

Dolan drama režíruje svižně a živelně, hraje si s kamerovými úhly, svícením i se střihem, kontrasty v rodině hlavního hrdiny podmalovává kontrasty ve filmové formě, kdy neváhá dlouhé scény bez jediného střihu a táhlé záběry s detaily tváří proložit takřka videoklipovou sekvencí, a soundtrack je samozřejmě nabušený. Do toho si vypomáhá ve vyprávění různými metaforami, třeba trefným příběhem o kukačce, co vylétla z hnízda, nebo tím, že závěrečnou scénu večeře nechá proběhnout za vydatné bouřky.

Po celou dobu snímek neztrácí na své poutavosti a uhrančivosti, je plný emocí a výborných herců a režijně je místy až opojný. Pokud vám ale vadila vyhrocenost vzájemných vztahů a psychologicky devastující agresivita hrdinů v Dolanově předchozím filmu Mami!, pak vám bude Je to jen konec světa vadit ze stejných důvodů, protože přesně tohle je v něm dovedeno do ještě většího extrému, byť je v té vší přehnané hysterii samozřejmě i hodně pravdivosti a opravdovosti. Nebo pokud jste trochu cyničtí, tak se tím můžete i zvráceně bavit a vnímat celý film jako černou konverzační komedii s několika roztomilými úlety. Ale pokud máte za sebou víc Dolanových filmů, tak vám jeho poslední snímek zas může připadat až jako manýra.