Šestý film „zázračného“ talenta z kanadského Quebecu, teprve
sedmadvacetiletého režiséra Xaviera Dolana, získal na festivalu v Cannes Velkou
cenu poroty, ačkoli ho tehdy současně doprovázely negativní divácké ohlasy i
odmítavé mumlání kritiků. Z reakcí na film Je to jen konec světa přitom jasně vyplývá, že nejvíce jim vadila jeho
přehnaná divadelnost a příliš teatrální herecké výkony, odvíjející se od toho,
že snímek byl natočen podle divadelní předlohy.
Divadelní zázemí ze snímku vyloženě čiší – děj se odehrává v komorní lokaci
jednoho rodinného domu, herci své vystupování dovádějí až do vyhroceného,
okázalého přehrávání, skoro pořád se křičí, všichni se chovají příšerně
afektovaně a je zjevné, že to všechno může být pro některé diváky jedním velkým
trnem v oku. Otázka ale zní, co čekali. Vyčítat filmové adaptaci divadelní
hry, že nedokázala dostatečně zakrýt svůj jevištní původ, je samozřejmě možné,
ale nezdá se, že by se Xavier Dolan vůbec o něco takového snažil. Tento mladý
režisér totiž na afektovanosti, podrážděnosti a agresi postavil celou svoji
filmografii, tudíž se nedá předpokládat, že když si pro zfilmování vybere hru,
která těmito vlastnostmi vyloženě překypuje, že je pak bude záměrně potlačovat.
Herci jsou tudíž naschvál vedeni ke krajnostem a jejich výkony hraničí až s karikaturami,
postavy jsou z relativně malého prostoru rodinného domu cpány do prostorů
ještě stísněnějších, jimiž jsou třeba kůlna nebo auto, a výsledek působí, jako
by Dolan chtěl tu komornost a teatrálnost naopak podtrhnout, nikoli zahladit.
Výhodou oproti divadelní hře je pak jistá audiovizuální atraktivita snímku a
fakt, že si můžete užít obličeje herců pěkně zblízka se všemi drobnými nuancemi
v jejich výrazu.
Na začátku nastupuje čtyřiatřicetiletý hlavní hrdina, úspěšný dramatik
Louis (Gaspard Ulliel), do letadla a stručně vysvětlí divákům, kam má namířeno.
Letí poprvé po dvanácti letech navštívit svou rodinu, kterou tehdy opustil, aby
svým příbuzným oznámil, že umírá na rakovinu. Divák se tím pádem nemusí zabývat
postupným odhalováním jeho motivací, nejde totiž o postavu nijak zvlášť
zajímavou a i její herecký představitel ji oproti ostatním ztvárňuje až mdle a
mnohem kurióznější je postupně odhalovat různé pohnutky v jeho rodině,
kterou tvoří starší bratr (Vincent Cassel) a jeho žena (Marion Cotillard),
mladší sestra (Léa Seydoux) a jejich matka (Nathalie Baye).
Ještě než se Louis stihne se svou rodinou po mnoha letech přivítat, začne
být jasné, že vztahy mezi jejími členy jsou napjatější než nová guma v teplácích,
takže vzájemné posílání se do míst, kde slunce nesvítí, a troušení kousavých
poznámek na adresu toho či onoho je na denním pořádku. Louisův bratr je
skutečně na všechny akorát zlý, včetně své manželky, která jeho agresivní
výlevy a urážky snáší v tiché bezbrannosti. Louisova sestra je schopná
vydržet přítomnost ostatních díky marihuaně, ovdovělá matka zas nachází únik v nostalgickém
vzpomínání na minulost. Na všech se výrazně podepsala ponorková nemoc do té
míry, že se chovají jako psychopati, s výjimkou Louise, jenž stihl včas
utéct a začít vlastní život jinde, a postavy Marion Cotillard, která je v rodině
relativně nová.
Snímek je strukturován do série konverzačních epizodek tak, že když je
rodina pohromadě, tak Louis nemůže mluvit o tom, o čem by mluvit chtěl, protože
k tomu nikdy není úplně vhodná atmosféra, zatímco ostatní se k němu chovají
netečně, protože nechápou, proč se najednou po dvanácti letech rozhodl ukázat. Nepomůže
mu, ani když začne hovor s každým zvlášť, protože všichni raději mluví o
sobě, případně o něčem z minulosti, nebo mu vmetávají do tváře výčitky. V tom
všem se pak zračí bezvýchodnost celé té situace, kdy poněkud zakřiknutý Louis se
neumí před ostatními otevřít a svěřit se jim a ostatní zas nejsou schopni naslouchat
druhým.
Dolan drama režíruje svižně a živelně, hraje si s kamerovými úhly,
svícením i se střihem, kontrasty v rodině hlavního hrdiny podmalovává
kontrasty ve filmové formě, kdy neváhá dlouhé scény bez jediného střihu a táhlé
záběry s detaily tváří proložit takřka videoklipovou sekvencí, a soundtrack
je samozřejmě nabušený. Do toho si vypomáhá ve vyprávění různými metaforami,
třeba trefným příběhem o kukačce, co vylétla z hnízda, nebo tím, že závěrečnou
scénu večeře nechá proběhnout za vydatné bouřky.
Po celou dobu snímek neztrácí na své poutavosti a uhrančivosti, je plný
emocí a výborných herců a režijně je místy až opojný. Pokud vám ale vadila vyhrocenost
vzájemných vztahů a psychologicky devastující agresivita hrdinů v Dolanově
předchozím filmu Mami!, pak vám bude Je to jen konec světa vadit ze stejných
důvodů, protože přesně tohle je v něm dovedeno do ještě většího extrému,
byť je v té vší přehnané hysterii samozřejmě i hodně pravdivosti a opravdovosti.
Nebo pokud jste trochu cyničtí, tak se tím můžete i zvráceně bavit a vnímat
celý film jako černou konverzační komedii s několika roztomilými úlety. Ale
pokud máte za sebou víc Dolanových filmů, tak vám jeho poslední snímek zas může
připadat až jako manýra.
Žádné komentáře:
Okomentovat