Německý snímek Toni Erdmann
získal na festivalu v Cannes pověst černého koně, neb byl i přes své
výrazné kvality porotou jaksi opomenut a nezískal žádnou významnou cenu, ačkoli
měl úžasné recenze i nadšené divácké ohlasy, pěly se na něj chvalozpěvy a jeho
promítání bylo doprovázeno salvami smíchu i spontánními potlesky. Velmi podobné
reakce film vzbudil i na festivalu ve Varech a nedávno na přehlídce Be2Can.
Bylo by ale ukvapené očekávat na základě zvěstí o bujarém veselí, které
snímek v publiku vyvolává, čistou komedii, protože Toni Erdmann, natočený a napsaný německou režisérkou, scenáristkou
a producentkou Maren Ade, se dá vykládat i jako relativně smutné drama
vypovídající o disfunkčních mezilidských vztazích, nešvarech v současné
společnosti a o živoření osamělých jedinců v jednadvacátém
století, jehož hlavními motivy jsou otcovství a kritika kariérismu na úkor
soukromého života. I to je ale podstatně zjednodušené tvrzení, protože ve
skutečnosti jde o film mnohovrstevnatý, mnohovýznamový, myšlenkově i pocitově
obsáhlý a natolik unikátní, že je poměrně těžké popsat jeho atmosféru.
Jeho hrdinou je stárnoucí muž jménem Winfried, který se po smrti svého psa (jediného
přítele, který mu ještě zbyl) rozhodne vydat do Bukurešti na neohlášenou
návštěvu své dcery Ines. Ta totiž zasvětila svůj život zaměstnání v podobě
top manažerky mezinárodní poradenské firmy a své osobní kontakty a vztahy zcela
zazdila, tudíž Winfried by se rád pokusil nejen vytáhnout z krize jejich
vzájemné rodinné pouto, jež bylo poznamenáno těžkým případem odcizení, ale
zároveň přesvědčit Ines o prázdnotě její single existence založené na budování
kariéry, prolomit její naučenou serióznost a udělat z ní zas lidskou
bytost.
Následné události pak v dokonalém souladu míchají dohromady drama o
otci, co se ze všech sil snaží proniknout přes strohou slupku zatvrzelého
profesionálního vystupování své dcery, s až hystericky vtipnou komedií o
za všech okolností vážné a přísně disciplinované ženě, která musí v trapné
tichosti snášet rozverné a společensky nevhodné žertíky svého otce. Winfried,
velký milovník převleků a kanadských šprýmů, se totiž v její společnosti
začne převtělovat do životního kouče Toniho Erdmanna, podivína s umělým
chrupem a obří parukou, který svou nepřehlédnutelnou přítomností, smyšlenými
historkami a absurdním vystupováním začne narušovat okolní nuceně formální atmosféru
korporátního prostředí.
Ve filmu se naprosto dokonale snoubí ty nejlepší možné ingredience, a to
mimořádně inteligentní scénář, vynikající neokázalá režie a takřka geniální
herecké výkony (Sandra Hüller je jako striktně odměřená workoholička zcela
omračující, Peter Simonischek je vyloženě k sežrání), a výsledkem je
laškovná, svěží, přirozeně civilní a sympaticky otevřená podívaná, v níž
jsou všechny její motivy obnaženy až na kost a postavy jsou svlékány do naha, a
jejíž skoro tříhodinová stopáž uteče překvapivě rychle, mimo jiné díky uvážené
postupné gradaci příběhu i humoru.
Snímek ambiciózně a až dráždivě přesně poukazuje na strojenou škrobenost a umělost
moderní doby, v níž extravagantní a spontánní přízrak Toni Erdmann působí
jako zjevení a zároveň jako jediný opravdový živoucí tvor mezi samými odosobněnými
snoby a upjatými právníky s límečky, kteří dokázali i něco tak
přirozeného, jako je sex, přetvořit do bizarní a nelidské činnosti,
z níž těžko mohou mít příjemný požitek.
Maren Ade zkušeně staví do kontrastu předstírané dodržování pracovní a
společenské etikety s jejím bezprostředním narušováním a posměšným, až
kousavým popichováním, překvapivě realisticky a bez sentimentu pojímá křehkou
vazbu mezi rodičem a jeho potomkem, dokazuje, že lze natočit psychologický film
plný emocí, které zároveň nejsou afektované, a dává si záležet na detailně
propracovaném vystavování trapných scén, do nichž jsou postavy filmu díky vlivu
Toniho Erdmanna uváděny, a které jsou trapné tak akorát, aby se při nich diváci
necítili nepříjemně, ale naopak se očistně smáli z plna hrdla. Zároveň však
kromě uslzených očí od samého smíchu po sobě zanechávají i hořkou pachuť,
související s uvědoměním, že jistá dávka trapnosti sem tam provází i naše
vlastní pokusy o sociální interakci, mnohdy stejně neohrabané jako pokusy
Winfrieda o interakci s dcerou prostřednictvím svého alter-ega.
Režisérka se údajně nechala při vzniku filmu inspirovat svérázným smyslem
pro humor svého otce. Její snímek je tak dokonalou poctou nejen otcům, ale
právě nutnosti neztrácet za žádných okolností smysl pro humor, jenž je jednou
z nepostradatelných esencí života. I prosté vtípky Toniho Erdmanna,
zpočátku působící jako zoufalé pokusy o získání pozornosti, jsou nakonec povýšeny
na nezbytný prostředek sloužící k navazování a upevňování vztahů,
překonávání složitých a těžkých situací a k nutnosti dokázat žít a užít si
nenávratné okamžiky, které by nám jinak proklouzly mezi prsty.
Žádné komentáře:
Okomentovat