Instalatér z Tuchlovic – Recenze – 40%

Instalatér z Tuchlovic je nový film režiséra Tomáše Vorla s Jakubem Kohákem v hlavní roli instalatéra, co „všechno spraví, ale svůj život spravit nedovede.“

O žánru filmu se mluví jako o smutné komedii, což není tak úplně přesné. Ve skutečnosti jde o poměrně realistické depresivní sociální vesnické drama operující s motivy, jako jsou například smrt, rasismus, domácí násilí či lidská osamělost, a na němž není rozhodně ani náznakem nic vtipného, jen je do něj nastrčen hlavní hrdina, který jako jediný víceméně odpovídá představám o postavě ze smutné komedie.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Instalatér Luboš se mentálně pohybuje někde na úrovni Otíka z Vesničky mé střediskové a zajímá ho jen instalatérství, fotbal, pivo, sázecí tikety a krmení koček. Moc nepřijímá realitu a místo toho si žije ve svém vlastním světě, čemuž by odpovídalo jak jeho chování, tak způsob vyjadřování. Dělá mu problém formulovat byť celkem jednoduché věty, příčí se mu komunikovat s neznámými lidmi, všechno vidí hrozně jednoduše, vykládá si věci po svém a o nějaké soběstačnosti nemůže být v jeho případě řeč. Ve svých čtyřiceti bydlí s maminkou (Eva Holubová), která mu pomáhá s účetnictvím a placením účtů, vaří mu, neustále ho za všechno kibicuje a marně se mu snaží dohodit dceru pošťačky.

Instalatér z Tuchlovic nemá nijak zvlášť souvislý děj a je vyprávěn epizodně, prostřednictvím příhod hlavního hrdiny s jinými vedlejšími postavami v podobě maminky, kamarádů, zákazníků či jiných lidí z vesnice. Něco jako zápletka se začne probouzet až ke konci, když dojde k vyvrcholení vedlejší linie v rodině rozvádějících se rodičů (Petra Špalková a Filip Blažek), k nimž domů Luboš jezdí něco opravovat každou chvíli. A také když v poslední třetině filmu dojde v Lubošově životě k okamžiku, kdy se nakonec bude muset naučit postarat se sám o sebe (ale nenaučí se to).

Všechno ostatní je však ve filmu přítomno, aniž by to k něčemu směřovalo, a pokud ano, tak to buď vyšumí do ztracena bez jakéhokoli vyvrcholení, nebo to vyvrcholí mimo plátno.

• Tu dceru pošťačky Luboš tak dlouho ignoruje, až i ona nakonec začne ignorovat jeho. Pak se její osud nějak završí, ale nevidíme to, dozvíme se o tom prostřednictvím vyprávění nějaké jiné postavy.

• Jeden z Lubošových kamarádů (Jan Budař) je hlučný fotbalový fanoušek a rasista, co se chová agresivně vůči Romům a Vietnamcům. Jeho nenávist k menšinám ho dožene k jistému činu, který má jisté následky, ale nic z toho nevidíme, pouze to nějaká jiná postava slovy popíše.

• Postavy Petra Čtvrtníčka a Tomáše Matonohy jsou ve filmu jen proto, aby reprezentovaly všechno to, co Luboš nemá. Manželku, děti, peníze…

• Dva kluci nakadí Lubošovi do rezervní záchodové mísy, kterou má v kůlně. Po několika dnech jdou svůj výtvor zkontrolovat, jestli tam ještě je. Čekáte, co z toho nakonec bude, ale není z toho nic.

Kromě toho je spousta postav strašlivě nesympatická. Včetně Lubošovy maminky, která ho pořád jenom sekýruje a srovnává s jeho podstatně úspěšnějším bratrem, nadává na úřady a trousí poznámky jako: „Ty třešně nejsou letos nic moc, ale na to naše vaření to stačí.“ Podobně se vyjadřuje nejen k třešním a podsouvá tak divákovi myšlenku, že je v pořádku spokojit se s podprůměrem a nevyžadovat nic lepšího. Ze scén, v nichž tyranský manžel fyzicky i psychicky terorizuje před vlastní malou dcerkou svou ženu, mi nebylo úplně dobře. Dobře mi nebylo ani u scén s barmankou, proti jejímuž smíchu zní zvuk cirkulárek jako rajská hudba.

Takže v podstatě nic z dosud řečeného nenasvědčuje tomu, že by mělo jít o komedii. Za celou dobu se nestane vůbec nic ani trochu komického, a ten jediný vtip o hovně je jeden z nejhůře realizovaných gagů, co jsem kdy ve filmu viděl. Přesto je do vší té deprese, nenávisti a neštěstí vsunut hlavní hrdina, co legračně vypadá, legračně mluví, legračně se chová a legračně se obléká. A u něhož není vůbec jisté, jestli by se mu divák měl spíš smát, nebo ho litovat.

V každém případě je ale těžké pocítit k němu vůbec nějakou emoci. Smát se mu, když je člověk zároveň postaven tváří v tvář všemu tomu zmaru kolem něj, moc dobře nelze a litovat ho je též obtížné, protože ve filmu je nejedna postava, která by si politování zasloužila víc. Problém je i v obsazení Jakuba Koháka, který se do vážného dramatu pro své věčné vtipkování a srandovní grimasy nehodí, na komedii je zas ale jeho postava stylizována způsobem, který k úsměvu příliš nevybízí.

Hranice mezi vesnickou komedií se svérázným hláškujícím instalatérem a smutným dramatem o smutných lidech je zde zkrátka hrozně nevyrovnaná, v důsledku čehož Instalatér z Tuchlovic nefunguje pořádně ani jako jedno z toho, přičemž neustálé přepínání nálad mezi jedním a druhým je z diváckého hlediska v případě tohoto filmu ohromně vyčerpávající. Z neučesaného polo-příběhu ani nejde pořádně poznat, co by si z něj divák vlastně měl odnést. V paměti mu totiž zůstane jen nepříjemné panoptikum pokřivených charakterů z nevlídné vesnice, o níž člověk může být při odchodu z kina rád, že v ní nemusí bydlet.