Hedi (Inhebbek Hedi) – Recenze – 70%

Hedi je pravděpodobně vůbec první tuniský film v běžné české distribuci, což je na něm docela zajímavé. Nicméně jeho děj, respektive to, co se prakticky odehrává na plátně, zas až tak moc zajímavé není. Podstatně kurióznějším se to však stane ve chvíli, kdy si uvědomíte, co se tím dějem snaží debutující režisér Mohamed Ben Attia říct o své zemi.

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Hedi je jméno hlavního hrdiny, mladého muže, jenž ve svých pětadvaceti letech bydlí u své opatrovnické a rozkazovačné konzervativní maminky, která mu zprostředkovává tradiční svatbu s nevěstou, jež je mu podle dávné rodinné dohody zaslíbena. S nevěstou, kterou Hedi zná jen velmi povrchně, díky občasným tajným večerním schůzkám v jeho autě, a se kterou by měl po svatbě bydlet nadále v těsné blízkosti své matky. Introvertního Hediho trápí všechny ty nánosy citové manipulace, neustálé srovnávání s úspěšnějším bratrem a život v matriarchátu, v němž se ani nemůže sám starat o vlastní finance, vlastní budoucnost a vlastní zaměstnání. Trpí však tiše, pocity si nechává pro sebe a dusí je v sobě. Ke vzdoru proti konvencím ho přinutí až náhodné seznámení s hotelovou tanečnicí, do níž se zamiluje během služební cesty týden před svatbou.

Takže v podstatě jde o úplně standardní zápletku o někom, kdo místo aby žil, tak živoří podle představ jiných lidí, kterým se snaží vyjít vstříc. Ale jakmile se dostane byť na chvíli z jejich osidel a okusí svobodu, a hlavně spontánní a opravdovou lásku, tak v sobě nalezne odvahu vzbouřit se a zařídit se poprvé podle sebe. Otázka pak zní, jestli má dost síly na to, aby to dotáhl do konce.

Co onu zápletku však činí neobyčejnou, je prostředí arabského světa, v němž se děj odehrává, a kde velké množství filmových motivů slouží jako prostředky ke sdělení hlubšího obsahu. Hlavní hrdina si má vybrat mezi předem domluveným sňatkem, který symbolizuje zachování rodinného zázemí a zadostiučinění tradicím, a svěží, nespoutanou romancí s o pět let starší ženou, která kroutí boky pro pobavení turistů a má na život podstatně jiný názor, než s jakým se kdy on sám měl možnost setkat. Podobně je na tom zřejmě samotné Tunisko, v současnosti též rozervané mezi konzervativností a svobodomyslností, s rodinou a náboženstvím spjatými staromódními tradicemi na jedné straně a vlivem moderních kulturních a společenských vlivů na straně druhé.

Obdobně se ve snímku zračí odkazy na špatnou ekonomickou situaci země, spatřované ve zmínkách o vylidňování hotelů, které jsou kvůli strachu z teroristických hrozeb zavírané pro nedostatek poptávky, nebo v zaměstnání Hediho, který coby obchodní zástupce automobilky horkotěžko nabízí vozy klientům, kteří se ani nesnaží předstírat zájem. Zároveň je Hedi filmem obsahujícím mnoho kontrastů, ať už jde o rozdíl mezi zakřiknutým hlavním hrdinou a jeho ukecanou extrovertní matkou, mezi jeho oběma potenciálními partnerkami, či mezi hudebními styly, kdy jsou tradiční rytmy doprovázené rituálními tanci stavěny proti obludné zábavě v podobě hotelového animačního programu. Ty samozřejmě reprezentují onen ústřední kontrast mezi dávno zavedenými a zažitými zvyklostmi a moderním stylem smýšlení, a celé to směřuje k jednomu velkému komentáři o stavu porevolučního Tuniska, tak obsáhlého, že lze prakticky o filmu mluvit jako o alegorii.

Kdyby někdo snímek Hedi rozebral opravdu důkladně, nalezl by pravděpodobně ještě mnohem větší množství symbolů, narážek a odkazů. Stačí se nad filmem zamýšlet a domýšlet si interpretace k tomu, co se v něm odehrává. Nebo lépe řečeno – v podstatě je nutné se nad filmem zamýšlet a ty interpretace si v něm hledat, protože bez nich zbývá jen obyčejná, sice hezky zahraná a na debutanta velmi slušně režírovaná, ale jinak dějově relativně prázdná a hlavně strašlivě nedramatická vyprávěnka, které nemá moc čím oslnit.

Především by bylo chybné očekávat vyhrocené drama, v němž by mělo hojně docházet k nějakým energickým hádkám, k břitkým výměnám názorů a vzájemnému osočování, takový totiž Hedi nemůže být už z podstaty věci. Křičí se v něm celkem asi jen sedmnáct sekund a jeho smysl spočívá ve velmi uvolněném sledování postupného vývoje v chování hlavního hrdiny skrze nenápadné projevy niterných emocí, jež na povrchu jsou téměř neznatelné, leč uvnitř rozpoutávají bouři. Výsledkem je velice křehký a jemný filmeček, natočený realisticky a s překvapivou dávkou sebejistoty, leč doplácející na relativně chudý děj, navíc ještě pochopitelně rozvolněný v pomalém tempu vyprávění.

Avšak ačkoli je zápletka Hediho na první pohled zcela průzračná, obehraná a jednoduchá, tak slouží jen jako záminka, jako náhražka za mnohem složitější, komplexnější a obsáhlejší konflikt, který nezmítá jen postavami filmu, nýbrž celým národem. Jen musíte být ten typ diváka, který něco takového ocení, je ochoten nimrat se ve významech skrytých pod povrchem a přemýšlet o nich a neodradí ho, když si v prvním odstavci přečte, že řeč je o tuniském filmu.