Hedi je pravděpodobně vůbec první tuniský film
v běžné české distribuci, což je na něm docela zajímavé. Nicméně jeho děj,
respektive to, co se prakticky odehrává na plátně, zas až tak moc zajímavé
není. Podstatně kurióznějším se to však stane ve chvíli, kdy si uvědomíte, co
se tím dějem snaží debutující režisér Mohamed Ben Attia říct o své zemi.
Hedi je jméno hlavního hrdiny, mladého muže, jenž ve svých pětadvaceti
letech bydlí u své opatrovnické a rozkazovačné konzervativní maminky,
která mu zprostředkovává tradiční svatbu s nevěstou, jež je mu podle dávné
rodinné dohody zaslíbena. S nevěstou, kterou Hedi zná jen velmi povrchně, díky
občasným tajným večerním schůzkám v jeho autě, a se kterou by měl po
svatbě bydlet nadále v těsné blízkosti své matky. Introvertního Hediho
trápí všechny ty nánosy citové manipulace, neustálé srovnávání
s úspěšnějším bratrem a život v matriarchátu, v němž se ani nemůže
sám starat o vlastní finance, vlastní budoucnost a vlastní zaměstnání. Trpí
však tiše, pocity si nechává pro sebe a dusí je v sobě. Ke vzdoru proti
konvencím ho přinutí až náhodné seznámení s hotelovou tanečnicí, do níž se
zamiluje během služební cesty týden před svatbou.
Takže v podstatě jde o úplně standardní zápletku o někom, kdo místo
aby žil, tak živoří podle představ jiných lidí, kterým se snaží vyjít vstříc.
Ale jakmile se dostane byť na chvíli z jejich osidel a okusí svobodu, a
hlavně spontánní a opravdovou lásku, tak v sobě nalezne odvahu vzbouřit se
a zařídit se poprvé podle sebe. Otázka pak zní, jestli má dost síly na to, aby
to dotáhl do konce.
Co onu zápletku však činí neobyčejnou, je prostředí arabského světa,
v němž se děj odehrává, a kde velké množství filmových motivů slouží jako prostředky
ke sdělení hlubšího obsahu. Hlavní hrdina si má vybrat mezi předem domluveným
sňatkem, který symbolizuje zachování rodinného zázemí a zadostiučinění
tradicím, a svěží, nespoutanou romancí s o pět let starší ženou, která
kroutí boky pro pobavení turistů a má na život podstatně jiný názor, než
s jakým se kdy on sám měl možnost setkat. Podobně je na tom zřejmě samotné
Tunisko, v současnosti též rozervané mezi konzervativností a svobodomyslností,
s rodinou a náboženstvím spjatými staromódními tradicemi na jedné straně a
vlivem moderních kulturních a společenských vlivů na straně druhé.
Obdobně se ve snímku zračí odkazy na špatnou ekonomickou situaci země,
spatřované ve zmínkách o vylidňování hotelů, které jsou kvůli strachu
z teroristických hrozeb zavírané pro nedostatek poptávky, nebo
v zaměstnání Hediho, který coby obchodní zástupce automobilky horkotěžko
nabízí vozy klientům, kteří se ani nesnaží předstírat zájem. Zároveň je Hedi filmem obsahujícím mnoho kontrastů,
ať už jde o rozdíl mezi zakřiknutým hlavním hrdinou a jeho ukecanou extrovertní
matkou, mezi jeho oběma potenciálními partnerkami, či mezi hudebními styly, kdy
jsou tradiční rytmy doprovázené rituálními tanci stavěny proti obludné zábavě
v podobě hotelového animačního programu. Ty samozřejmě reprezentují onen ústřední
kontrast mezi dávno zavedenými a zažitými zvyklostmi a moderním stylem
smýšlení, a celé to směřuje k jednomu velkému komentáři o stavu
porevolučního Tuniska, tak obsáhlého, že lze prakticky o filmu mluvit jako o
alegorii.
Kdyby někdo snímek Hedi rozebral
opravdu důkladně, nalezl by pravděpodobně ještě mnohem větší množství symbolů,
narážek a odkazů. Stačí se nad filmem zamýšlet a domýšlet si interpretace k tomu,
co se v něm odehrává. Nebo lépe řečeno – v podstatě je nutné se nad
filmem zamýšlet a ty interpretace si v něm hledat, protože bez nich zbývá
jen obyčejná, sice hezky zahraná a na debutanta velmi slušně režírovaná, ale
jinak dějově relativně prázdná a hlavně strašlivě nedramatická vyprávěnka,
které nemá moc čím oslnit.
Především by bylo chybné očekávat vyhrocené drama, v němž by mělo
hojně docházet k nějakým energickým hádkám, k břitkým výměnám názorů
a vzájemnému osočování, takový totiž Hedi
nemůže být už z podstaty věci. Křičí se v něm celkem asi jen sedmnáct
sekund a jeho smysl spočívá ve velmi uvolněném sledování postupného vývoje
v chování hlavního hrdiny skrze nenápadné projevy niterných emocí, jež na
povrchu jsou téměř neznatelné, leč uvnitř rozpoutávají bouři. Výsledkem je
velice křehký a jemný filmeček, natočený realisticky a s překvapivou
dávkou sebejistoty, leč doplácející na relativně chudý děj, navíc ještě
pochopitelně rozvolněný v pomalém tempu vyprávění.
Avšak ačkoli je zápletka Hediho
na první pohled zcela průzračná, obehraná a jednoduchá, tak slouží jen jako
záminka, jako náhražka za mnohem složitější, komplexnější a obsáhlejší
konflikt, který nezmítá jen postavami filmu, nýbrž celým národem. Jen musíte
být ten typ diváka, který něco takového ocení, je ochoten nimrat se ve
významech skrytých pod povrchem a přemýšlet o nich a neodradí ho, když si
v prvním odstavci přečte, že řeč je o tuniském filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat