Dívka ve vlaku (The Girl on the Train) – Recenze – 60%

Thriller Dívka ve vlaku je adaptací stejnojmenného úspěšného románu, který je mimo jiné zajímavý tím, že jeho „nespolehlivými vypravěčkami“ je trojice více či méně vyšinutých žen v čele s hlavní hrdinkou jménem Rachel, která je notorickou alkoholičkou s častými výpadky paměti. To se otisklo do filmu prostřednictvím poněkud zmateného, částečně zamlženého a komplikovaně strukturovaného děje, s nímž se pokusil vypořádat americký režisér Tate Taylor. Ten natočil před pěti lety již adaptaci románu Černobílý svět, která však byla vypravěčsky i příběhově o dost jednodušší záležitostí, a také nijak zvlášť povedené životopisné drama o Jamesi Brownovi s názvem Get On Up.

 

Zdroj fotek: freeman-ent.cz

Rachel (Emily Blunt) je nezaměstnaná kvůli závislosti na alkoholu, rozvedená z téhož důvodu a totálně na dně. Bydlí u kamarádky a dny tráví kromě pravidelného nasávání zejména ježděním vlakem, kdy denně projíždí kolem svého bývalého domova, který nyní obývá její ex-manžel Tom (Justin Theroux) s jeho novou ženou Annou (Rebecca Ferguson) a jejich malým dítětem, a zároveň kolem stavení, v němž bydlí jejich mladá chůva Megan (Haley Bennett) se svým mužem (Luke Evans). Jednoho dne si však Rachel všimne, že Megan je na terase svého domu s jiným chlapem. Tak ji to rozhodí, že opilá vystoupí z vlaku a začne se potulovat po okolí. Ráno se vzbudí u kamarádky na gauči, špinavá, ruce od krve, kocovina, absolutní ztráta paměti na události z onoho dne… a v televizních zprávách se tvrdí, že Megan je pohřešovaná.

Od té chvíle věnuje Rachel všechen svůj čas pátrání po tom, co se vlastně oné noci stalo, a kdo Megan zabil (pokud je vůbec mrtvá), protože jednak se díky tomu může po dlouhé době konečně zas cítit v něčem užitečná a zároveň se snaží dokázat, že tím případným vrahem není ona, čímž si ale nemůže být vůbec jistá. Přičemž děj je sledován na střídačku z perspektivy všech tří výše zmíněných žen (ale z pohledu Rachel pochopitelně nejvíc), a to prostřednictvím retrospektivního vyprávění s řadou flashbacků a množstvím scén, které se buď nestaly, nebo se odehrály jinak, než jak si je někdo pamatuje.

Ze začátku dá trochu práci zorientovat se v tom, kdo je kdo, jaké jsou vztahy mezi postavami a o co vlastně jde, a vůbec je nutné v průběhu sledování filmu věnovat pozornost veškerému dění na plátně, všímat si detailů a nepřijít o žádný dílek té skládačky, která je na první pohled dost složitá. S odstupem a po skončení filmu už se tak moc složitá nejeví, nehledě na to, že vzhledem k omezenému množství postav máte šanci na odhalení totožnosti vraha zhruba jedna ku pěti, navíc celá ta záhada kolem Meganina zmizení se ukáže být relativně prostou, a podstatně zajímavější je tak odhalení týkající se dávnější minulosti hlavní hrdinky, k němuž dojde v závěru společně s odhalením všeho ostatního.

Formálně to z nedávné doby hodně připomíná Zmizelou, k níž byla i původní knižní předloha přirovnávána častěji, než by bylo zdrávo, asi díky onomu motivu neustálé paranoie a příběhu točícího se kolem zmizelé ženy. Avšak tam, kde perfekcionista David Fincher nabídl sofistikovanou filmařinu, skrz na skrz propracovaný scénář a skutečně nečekaná překvapení, za což vděčí i autorce románu obsahujícího vyloženě libové zvraty, tam Tate Taylor takovou oporu v ději nemá a předvádí jen standardní režii, byť poctivě odvedenou. Výsledkem je pořád sice nadprůměrná, přesto však nepříliš výrazná podívaná spíš na úrovni např. Temných koutů (též od autorky Zmizelé), s níž Dívka ve vlaku sdílí kromě žánru i nesympatickou hlavní hrdinku.

Rachel vám totiž k srdci rozhodně nepřiroste, na čemž má podíl i výborný výkon Emily Blunt, která ztvárnila zuboženou alkoholickou trosku překvapivě realisticky a věrohodně. Dokud se o ní ale nedozvíte trochu víc, je poměrně těžké si k ní najít cestu, když kromě chlastání, lhaní, zabíjení času a ježdění vlakem dělá akorát to, že v opileckém deliriu pravidelně terorizuje telefonáty svého bývalého a jeho novou rodinu. Ostatní hrdinky také sympatiemi zrovna nepřetékají – Megan se ukáže být psychicky labilní naivkou s traumatem z minulosti, kterou zmítá existenciální nejistota, a Anna se snaží být rodičovským vzorem a dokonalou matkou, přičemž si stěžuje na přepracování a nedostatek času, ačkoli zůstává ženou v domácnosti jen s jedním dítětem, a to se o něj ještě dělí s chůvou. K hereckým výkonům všech zúčastněných nicméně nelze nic namítat.

Hlavně ale jde o to, že jakkoli zajímavě a neodhadnutelně se pointa filmu jeví v jeho průběhu, tak její odhalení je velice standardní a omšelé. Jediným ozvláštněním je ona hrdinka-alkoholička, díky jejíž přítomnosti si film může dovolit cestu k té pointě, nahlíženou převážně z její perspektivy, řádně zamotat a znepřehlednit a svádět diváky na falešné stopy, což se mu daří naopak velice dobře.