Bezva ženská na krku – Recenze – 30%

Producent Tomáš Hoffman doposud produkoval převážně filmy Jana Hřebejka a Jiřího Vejdělka a s romantickou komedií Bezva ženská na krku nyní debutuje coby režisér a scenárista. Na scénáři filmu spolupracoval především s Jiřím Vejdělkem, podílel se na něm však i scenárista Martin Horský (Láska je láska, Život je život). Tomáš Hoffman rozhodně je dobrým producentem, neb má za sebou úspěšnou producentskou kariéru a řadu zkušeností a schopností, díky nimž se mu podařilo do filmu sehnat spoustu známých a populárních herců a dostatečné množství financí, navíc audiovizuálně snímek nedopadl špatně. Nicméně to hlavní – scénář a režie – bohužel dost hapruje.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Hlavní hrdinkou je zhruba pětatřicetiletá Eliška (Petra Hřebíčková), která odejde od svého bohatého manžela (Jiří Langmajer), poté co jí oznámí, že má dítě s jinou. Rozhodne se začít nový život na vesnici, kam se přihlásí coby učitelka na základní školu (ačkoli nikdy předtím neučila). Svérázný starosta (Miroslav Táborský) jí však po příjezdu oznámí, že obecní byt, který jí byl přislíben, není k dispozici, a tak je jí nabídnuto spolubydlení u nevrlého hrobníka Bohumila (Ondřej Vetchý), který se ale vůči Elišce chová značně nepřátelsky, dělá jí naschvály a snaží se ji vystrnadit. Jenže Eliška si nenechá nic líbit a pak… láska, znáte to.

Nicméně už ona ústřední romantická zápletka nefunguje moc dobře. Dokud se hrdinka zvyklá na luxusní bydlení a její obhroublý spolubydlící popichují a dovádějí navzájem k šílenství ve špinavé vesnické chalupě, kterou jsou nuceni sdílet, tak je to docela slušná zábava. V tu chvíli si ještě stále lze namlouvat, že s těmito postavami by šlo postavit příběh na tom, jak se ženská z města mění pod vlivem vesnického chasníka v mnohem přirozenější a milejší bytost, která si nakonec získá naše sympatie, a jak se i on stane pod jejím vlivem trochu civilizovanějším. To však padá ve chvíli, kdy Eliška začne propadat Bohumilovu kouzlu nikoli díky jeho osobnosti nebo povahovým vlastnostem, ale díky zjištění, že jde ve skutečnosti o studovaného inženýra, co si ve volných chvílích čte francouzskou poezii v originále. Bohumilovy city k Elišce se zas probudí poté, co je na něj párkrát hodná.

Na konci filmu tak žádná z postav není o nic lepší, než na začátku, tudíž nám těžko mohou přirůst k srdci tím, jak se v průběhu filmu vyvíjejí, a oblíbit si je máme jen na základě toho, co se nám o nich v průběhu filmu postupně odkrývá. To ještě není takový problém u univerzálně sympatického Ondřeje Vetchého, jehož komediální výkon je na filmu tím zdaleka nejlepším. U Petry Hřebíčkové je to však již poněkud komplikovanější, protože k její hrdince je vůbec těžké si ty sympatie vytvořit. Těžko jí lze upřímně fandit a přát jí lásku, štěstí a úspěch, když je přinejmenším do poloviny filmu stylizovaná do navoněné pražské fifleny, co nikdy nemusela pracovat, a které by se měli diváci smát v situacích, kdy je na venkově konfrontována s kamny na dřevo nebo s kozím vemenem.

Horší ale je, že kromě této romanticko-komediální linie je na děj filmu navlečeno ještě několik vedlejších zápletek, které jsou všechny v podstatě zbytečné a slouží vesměs jen k tomu, aby se podařilo natáhnout délku snímku na celovečerní stopáž:

• Zdá se, jako by Bohumil chodil pravidelně šmírovat nějakou mladou vesničanku, ale pak se ukáže, že je to trochu jinak. Jde o zápletku, v níž se operuje s motivy jako vězení, finanční zpronevěra, falešný náhrobek a zostuzení rodinné pověsti, a která je bohužel zcela nepochopitelná. Ptal jsem se na ni pana Vejdělka, který mi ji vysvětlil způsobem, který mi nejenže moc nepomohl, ale hlavně je ze sledování filmu zcela neodhalitelný.

• Lesbické partnerky (Tereza Kostková a Jenovéfa Boková) se zabývají sháněním ideálního dárce spermatu pro případného potomka, přestože už mají vyhlédnuté dítě, které by spolu chtěly adoptovat. Vhodného adepta na dárce vybírají pochopitelně podle velikosti přirození, tudíž bylo možno zahrnout do filmu i scénu, v níž je Ondřej Vetchý donucen, aby se svlékl do naha (ale nic není vidět).

• Václav Postránecký hraje vdovce, který pouze chodí po vesnici a naříká, jak mu umřela žena. Smysl existence jeho postavy tkví patrně v tom, že na konci filmu se úplně náhodně dá dohromady s jinou ženou z vesnice (asi aby ve filmu bylo ještě více lásky), nicméně nic z toho, co řekne nebo udělá, není ani trochu vtipné. Je to jen smutné a do romantické komedie se to nehodí, nebo aspoň ne tímhle způsobem.

• Starosta se neobratně snaží zatajit, že do školy chodí jen osm dětí (z nichž pět jsou sourozenci), a tak si vymýšlí imaginární žáky, aby se došlo na cifru potřebou k otevření jednotřídky. (Davovou scénou veselky u příležitosti pálení čarodějnic se zas režisér snaží zamaskovat, že vesnici obývá až podezřele málo dospělých postav, sotva tucet.)

Oproti loňskému Andílkovi na nervy (bolestná to vzpomínka), jenž pracoval s dost podobným námětem, je Bezva ženská na krku přeci jen o několik tříd lepší, ale to pořád neznamená, že stojí za to ji doporučit. Leda by někdo měl zájem o komedii s vyloženě vyčichlým příběhem, který je pouze průměrně vtipný, a v němž se s jistou pravidelností omílají různá špatně používaná klišé počínaje kominíkem se strachem z výšek a konče karikaturou postavy zlého školního inspektora, pohybujícího se již na hraně sebeparodie.