American Honey – Recenze – 40%

Britsko-americký snímek American Honey britské režisérky Andrey Arnold, přezdívané "královna sociálního realismu", byl už na festivalu v Cannes vyzdvihován pro svou spontaneitu a energický náboj, díky nimž v programu výrazně vyčníval. Mluví se o něm jako o lyrické generační výpovědi a moderním ekvivalentu románu Na cestě Jacka Kerouaca. Jde totiž o road-movie napříč Amerikou, v níž se skupina mladých lidí, pohybujících se na hranici mezi naplněným Americkým snem a jeho odvrácenou tváří, snaží najít pro svůj život nějaký smysl a uplatnění, ale namísto autentického úspěchu se dostavuje jen autentická deziluze.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Hlavní hrdinkou je osmnáctiletá dívka Star (debutující neherečka Sasha Lane), která se s vidinou vynášejícího zaměstnání stane členkou skupinky svobodomyslných lidí v jejím věku, kteří projíždějí ve vlastním mini-busu napříč Státy a podomně nabízejí k prodeji artikl, který dávno nikdo nechce – předplatné magazínů. Kdo ale umí dobře lhát, dobře se přetvařovat, zahrát na city a zabrnkat na správnou notu, ten dokáže potenciálního zákazníka do podepsání předplatného natlačit a přijít si na slušné peníze, tak jako se to daří prodejci Jakeovi (Shia LaBeouf), jehož charisma a pohledný vzhled jsou také jedním z důvodů, proč se Star k bezprizorní a rozdováděné partě nakonec přidá.

V průběhu filmu však Star přichází na to, že nejde ani tak o práci, jako spíš o životní styl, a že jí pozice podomní prodavačky časopisů vlastně není příjemná, protože aby nějaké prodala, tak je musí prodávat společně s vlastní identitou. Že jí nevyhovuje ono společenství, jež se navenek prezentuje jako klub nespoutaných bohémů s poctivým lukrativním zaměstnáním, co mají všechno na háku, ale ve skutečnosti jde o slepé koryto odpadní lidské stoky plné odpadlíků a ztracených existencí, bavících se podivnými "zvířeckými" rituály a nocujících na jedné hromadě po laciných motelech, a že ani ten na první pohled sympatický Jake není žádný princ z pohádky, se kterým by jednou mohla začít nový život na odlehlé farmě. A každé další z takových poznání je tvrdou ranou na solar jejího mladého, důvěřivého a naivního já.

Není to ale o tom, že by se ve filmu někdo někomu o svých pocitech svěřoval. Snímek totiž hodně vypráví obrazem i hudbou a snaží se působit jako audiovizuální zážitek, co divákům zprostředkovává hrdinčiny emoce prostřednictvím kamery, jež často zabírá detaily obličejů postav, a účelově použitým soundtrackem obsahujícím převážně současný hip-hop a taneční muziku, jejíž texty jsou úzce spjaté s děním na plátně. Ve spojitosti s žánrem sociálního dramatu pak musí být jasné, že jde o poněkud stylizovanou podívanou, v níž naturalismus ustupuje poetismu, syrovost je nahrazena estetičností, v obrazu dominují teplé a sluncem vyhřáté barvy a místy film působí díky hudebnímu doprovodu, záběrování a střihu až jako série videoklipů.

Nejsilnějším dojmem, který ale American Honey dokáže navodit, je pocit obrovské prázdnoty, která sálá jak z jeho hrdinů, tak z příběhu, i z podstaty filmu samotného. Většina postav je záměrně zoufale povrchní a vede prázdný život, který má blíž k živoření, přiživovanému náhražkami v podobě uměle zavedených zvyklostí a pravidel. Struktura děje je naschvál vystavěná na dokolečka opakovaných epizodních situacích, kdy hrdinové dojedou do nějakého města, tam přes den prodávají magazíny, navečer se někde ubytují a ráno vyrážejí na další štaci. Jednotlivé dny se od sebe liší akorát zvolenou lokací, mírou výdělku a společenskou vrstvou potenciálních zákazníků, která variuje od boháčů po chudinu, což je další z prostředků, jimiž snímek poskytuje sociální komentář k životu v Americe.

Důraz na prázdnotu je zřejmě režisérčiným tvůrčím záměrem, jímž se snaží divákům zprostředkovat esenci toho, jak hrdinové jejího filmu žijí, co prožívají, jak působí prostředí, v němž se nacházejí, a jaký je smysl toho všeho. Zkrátka poskytnout celkový obrázek v celé jeho šířce a komplexnosti. K tomuto ambicióznímu záměru si však Andrea Arnold dopřála i velkorysou stopáž – 163 minut. Což už je docela problém.

Pokud totiž bylo cílem natočit film o ničem, jehož nejvýraznějším motivem je prázdnota, jíž jsou podřízeny bezcílné charaktery postav, atmosféra, jednoduchá zápletka i repetitivní příběh postrádající gradaci i závěr, tak skutečně nemůže existovat lepší tah, než natáhnout takový snímek skoro na tři hodiny a utlouct diváka tou prázdnotou k smrti. Utlučený divák pak ale má právo na účet takového snímku říct, že to je nuda k posrání a rádoby umělecká onanie.

Osobně si nemyslím, že by film American Honey byla nuda k posrání, protože na to je až příliš pozoruhodně natočený (ale trochu si myslím, že rádoby umělecká onanie to je), a můj problém s jeho vražednou délkou vyvstává spíš z toho, že jeho hrdinové představují typ lidí, které bytostně nesnáším, nerozumím jejich motivacím, způsobu chování, tužbám ani životnímu stylu, nejsem schopen sdílet jejich pocity a empaticky porozumět jejich emocím, jsou mi nepříjemní, nesympatičtí, a kdybych se někdy ocitl v jejich společnosti, tak jako hlavní hrdinka, pravděpodobně bych s nimi neměl o čem mluvit a nemohl bych je vystát.

Jedna věc je dívat se na film o takových lidech, protože je to zajímavé a poučné. Ale druhá věc je dívat se na takový film dvě a tři čtvrtě hodiny. Taková délka by nemusela být na škodu, pokud by se snímek zabýval snahou komplexně postihnout životní styl drogových dealerů, thajských prostitutek, nepřizpůsobivých cikánů, morbidně obézních tlouštíků nebo nějaké jiné skupiny lidí, se kterou bych také nechtěl nikdy mít nic společného. Ale kombinace "běloch – mladý – zdravý – co nic neumí – blízko sociálního dna – skoro bez peněz – vedoucí rádoby hédonistický životní styl" je oproti nim opravdu dost mdlá.

K tomu, abyste poukázali na něčí prázdný život, navíc mnohdy postačí i krátkometrážní stopáž, tudíž délka přes dvě a půl hodiny nutně působí jako výstřelek a rozmar, omluvitelný snad jedině tím, že si to vyžádal přesah do pole sociální odysey napříč Amerikou. I tak ale American Honey namísto vytváření detailní psychologické studie svých postav a poukazování na všechny možné aspekty jimi zvoleného životního stylu v podstatě jen klouže po povrchu a opakuje dokolečka jedno a to samé a maskuje to za prvoplánově dravou směs extravagance a audiovizuálně požitkářského cestopisu se sociálním podtextem, jíž lze podlehnout pro její živelnost, fyzičnost a vlastně i diváckou nenáročnost. Těžko pak ale smýt hořkou pachuť ze záměru filmu okázale se ohánět vlastní prázdnotou a z nutnosti sdílet ji skoro tři hodiny s někým, s kým byste obyčejně nebyli ochotní strávit ani polovinu té doby.