Britsko-americký snímek American
Honey britské režisérky Andrey Arnold, přezdívané "královna sociálního
realismu", byl už na festivalu v Cannes vyzdvihován pro svou spontaneitu a
energický náboj, díky nimž v programu výrazně vyčníval. Mluví se o něm
jako o lyrické generační výpovědi a moderním ekvivalentu románu Na cestě Jacka Kerouaca. Jde totiž o
road-movie napříč Amerikou, v níž se skupina mladých lidí, pohybujících se
na hranici mezi naplněným Americkým snem a jeho odvrácenou tváří, snaží najít
pro svůj život nějaký smysl a uplatnění, ale namísto autentického úspěchu se
dostavuje jen autentická deziluze.
Hlavní hrdinkou je osmnáctiletá dívka Star (debutující neherečka Sasha
Lane), která se s vidinou vynášejícího zaměstnání stane členkou skupinky
svobodomyslných lidí v jejím věku, kteří projíždějí ve vlastním mini-busu
napříč Státy a podomně nabízejí k prodeji artikl, který dávno nikdo nechce
– předplatné magazínů. Kdo ale umí dobře lhát, dobře se přetvařovat, zahrát na
city a zabrnkat na správnou notu, ten dokáže potenciálního zákazníka do
podepsání předplatného natlačit a přijít si na slušné peníze, tak jako se to
daří prodejci Jakeovi (Shia LaBeouf), jehož charisma a pohledný vzhled jsou
také jedním z důvodů, proč se Star k bezprizorní a rozdováděné partě
nakonec přidá.
V průběhu filmu však Star přichází na to, že nejde ani tak o práci,
jako spíš o životní styl, a že jí pozice podomní prodavačky časopisů vlastně
není příjemná, protože aby nějaké prodala, tak je musí prodávat společně
s vlastní identitou. Že jí nevyhovuje ono společenství, jež se navenek
prezentuje jako klub nespoutaných bohémů s poctivým lukrativním zaměstnáním,
co mají všechno na háku, ale ve skutečnosti jde o slepé koryto odpadní lidské stoky
plné odpadlíků a ztracených existencí, bavících se podivnými "zvířeckými" rituály a nocujících na jedné hromadě po laciných motelech, a že ani ten na
první pohled sympatický Jake není žádný princ z pohádky, se kterým by
jednou mohla začít nový život na odlehlé farmě. A každé další z takových
poznání je tvrdou ranou na solar jejího mladého, důvěřivého a naivního já.
Není to ale o tom, že by se ve filmu někdo někomu o svých pocitech
svěřoval. Snímek totiž hodně vypráví obrazem i hudbou a snaží se působit jako
audiovizuální zážitek, co divákům zprostředkovává hrdinčiny emoce
prostřednictvím kamery, jež často zabírá detaily obličejů postav, a účelově
použitým soundtrackem obsahujícím převážně současný hip-hop a taneční muziku,
jejíž texty jsou úzce spjaté s děním na plátně. Ve spojitosti s žánrem
sociálního dramatu pak musí být jasné, že jde o poněkud stylizovanou podívanou,
v níž naturalismus ustupuje poetismu, syrovost je nahrazena estetičností, v obrazu
dominují teplé a sluncem vyhřáté barvy a místy film působí díky hudebnímu
doprovodu, záběrování a střihu až jako série videoklipů.
Nejsilnějším dojmem, který ale American
Honey dokáže navodit, je pocit obrovské prázdnoty, která sálá jak
z jeho hrdinů, tak z příběhu, i z podstaty filmu samotného.
Většina postav je záměrně zoufale povrchní a vede prázdný život, který má blíž
k živoření, přiživovanému náhražkami v podobě uměle zavedených
zvyklostí a pravidel. Struktura děje je naschvál vystavěná na dokolečka
opakovaných epizodních situacích, kdy hrdinové dojedou do nějakého města, tam
přes den prodávají magazíny, navečer se někde ubytují a ráno vyrážejí na další
štaci. Jednotlivé dny se od sebe liší akorát zvolenou lokací, mírou výdělku a společenskou
vrstvou potenciálních zákazníků, která variuje od boháčů po chudinu, což je
další z prostředků, jimiž snímek poskytuje sociální komentář k životu
v Americe.
Důraz na prázdnotu je zřejmě režisérčiným tvůrčím záměrem, jímž se snaží
divákům zprostředkovat esenci toho, jak hrdinové jejího filmu žijí, co
prožívají, jak působí prostředí, v němž se nacházejí, a jaký je smysl toho
všeho. Zkrátka poskytnout celkový obrázek v celé jeho šířce a
komplexnosti. K tomuto ambicióznímu záměru si však Andrea Arnold dopřála i
velkorysou stopáž – 163 minut. Což už je docela problém.
Pokud totiž bylo cílem natočit film o ničem, jehož nejvýraznějším motivem
je prázdnota, jíž jsou podřízeny bezcílné charaktery postav, atmosféra, jednoduchá
zápletka i repetitivní příběh postrádající gradaci i závěr, tak skutečně nemůže
existovat lepší tah, než natáhnout takový snímek skoro na tři hodiny a utlouct
diváka tou prázdnotou k smrti. Utlučený divák pak ale má právo na účet takového
snímku říct, že to je nuda k posrání a rádoby umělecká onanie.
Osobně si nemyslím, že by film American
Honey byla nuda k posrání, protože na to je až příliš pozoruhodně
natočený (ale trochu si myslím, že rádoby umělecká onanie to je), a můj problém
s jeho vražednou délkou vyvstává spíš z toho, že jeho hrdinové
představují typ lidí, které bytostně nesnáším, nerozumím jejich motivacím,
způsobu chování, tužbám ani životnímu stylu, nejsem schopen sdílet jejich
pocity a empaticky porozumět jejich emocím, jsou mi nepříjemní, nesympatičtí, a
kdybych se někdy ocitl v jejich společnosti, tak jako hlavní hrdinka,
pravděpodobně bych s nimi neměl o čem mluvit a nemohl bych je vystát.
Jedna věc je dívat se na film o takových lidech, protože je to zajímavé a
poučné. Ale druhá věc je dívat se na takový film dvě a tři čtvrtě hodiny.
Taková délka by nemusela být na škodu, pokud by se snímek zabýval snahou
komplexně postihnout životní styl drogových dealerů, thajských prostitutek,
nepřizpůsobivých cikánů, morbidně obézních tlouštíků nebo nějaké jiné skupiny
lidí, se kterou bych také nechtěl nikdy mít nic společného. Ale kombinace "běloch – mladý – zdravý – co nic neumí – blízko sociálního dna – skoro bez
peněz – vedoucí rádoby hédonistický životní styl" je oproti nim opravdu dost
mdlá.
K tomu, abyste poukázali na něčí prázdný život, navíc mnohdy postačí i
krátkometrážní stopáž, tudíž délka přes dvě a půl hodiny nutně působí jako
výstřelek a rozmar, omluvitelný snad jedině tím, že si to vyžádal přesah do
pole sociální odysey napříč Amerikou. I tak ale American Honey namísto vytváření detailní psychologické studie svých
postav a poukazování na všechny možné aspekty jimi zvoleného životního stylu v podstatě
jen klouže po povrchu a opakuje dokolečka jedno a to samé a maskuje to za prvoplánově
dravou směs extravagance a audiovizuálně požitkářského cestopisu se sociálním
podtextem, jíž lze podlehnout pro její živelnost, fyzičnost a vlastně i
diváckou nenáročnost. Těžko pak ale smýt hořkou pachuť ze záměru filmu okázale
se ohánět vlastní prázdnotou a z nutnosti sdílet ji skoro tři hodiny s někým,
s kým byste obyčejně nebyli ochotní strávit ani polovinu té doby.
Žádné komentáře:
Okomentovat