Vlk z Královských Vinohrad – Recenze – 50%

Slavný český novovlnný režisér Jan Němec (1936-2016) stihl snímek Vlk z Královských Vinohrad dotočit, většinu postprodukce již však museli zaštítit jeho kolegové. Jde o adaptaci jeho vlastní autobiografické povídkové knižní předlohy Nepodávej ruku číšníkovi, v níž tento originální autor, průkopník a provokatér ironicky popisuje své zážitky i životní karamboly v Čechách i v následném exilu v USA. Je to takové ohlédnutí Jana Němce za vlastním životem a kariérou, možná dokonce vnímatelné jako závěrečná tečna a pomyslné rozloučení.

Jan Němec byl nepochybně významnou filmařskou legendou, zároveň však nepatřil mezi režiséry, kteří by divákovi nějak usnadňovali předkládání svých vizí. Filmy si vždy točil po svém, přesvědčen, že umění by mělo být svobodné. Jejich stopáž se obvykle pohybovala v rozpětí 60-70 minut, a i tak je bylo v mnoha případech těžké vydržet sledovat do konce. Vlk z Královských Vinohrad má necelou hodinu a čtvrt, byl velmi laciný a je natočen tak rozvolněně a svérázně (dalo by se říct punkově), že pro mnohé diváky pravděpodobně ani nebude působit jako film, protože nebude vyhovovat jejich požadavkům na základní atributy, které by film splňovat měl.

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Začíná to tím, že na plátno vystoupí Karel Roden coby vypravěč a oznámí divákům, že hodlají zhlédnout film o sebestředném člověku toužícím jen po slávě a po penězích, což už samo o sobě nezní zrovna dvakrát vřele a atraktivně. Toho člověka, jímž je jakési alter-ego samotného Jana Němce jménem „John Jan“, ztvárnil Jiří Mádl, který záměrně není nijak speciálně líčen, aby třeba vypadal v některých scénách starší, ačkoli hraje tu samou postavu od roku 1968 do současnosti (akorát v roce 2015 má ve vlasech trochu šedé). Stejně tak scény odehrávající se v minulosti jsou zcela evidentně natáčené v současnosti a ani se nesnaží vypadat dobově (akorát občas je použit černobílý archivní materiál). Sem tam se třeba kamera oddálí, takže jsou vidět kulisy, v nichž scéna vznikala.

Příběh filmu je schválně dokonale nesoudržný a rozpadá se do nesouvisejících epizodek, z nichž některé se dost možná odehrály tak, jak je prezentováno (Jan Němec natáčí v Americe svatby na zakázku), jiné se pravděpodobně ve skutečnosti odehrály jinak (Jan Němec je vyslýchán Státní Bezpečností kvůli Franzi Kafkovi), některé se možná neodehrály vůbec a další se dokonce definitivně neodehrály vůbec (Jan Němec zabíjí Jeana-Luca Godarda popelníkem). Problém je v tom, že kdo není expert na život Jana Němce, ten nedokáže rozklíčovat, které scény odpovídají skutečnosti a které jsou jen fantazijním výplodem (a je to takhle nerozlišené už v té Němcově knižní předloze).

Jen některé z těch epizodek jsou mírně vtipné tím, jakých kreací se v nich dopouští Jiří Mádl (který hraje svého bohémského a narcistního režiséra patřičně uvolněně, jeho výkon je rozhodně velmi dobrý), jak moc ironicky je podmalovává Rodenův komentář nebo jak moc absurdní věci se v nich odehrávají (třeba když Němec sebelítostivě lamentuje nad tím, jak v Cannes v roce 1968 čeští filmaři ostrouhali, ale završí to pozitivní notou, že když nic jiného, tak aspoň ve městě výhodně prodal nějaké české potraviny a alkohol).

Jiné scény jsou vyloženě nedějové a pouze čistě umělecky metaforické, přičemž některé jsou velmi příjemné, třeba když při nočních záběrech na scenérii Cannes sebou kamera škube tak, že vzdálená světýlka vytvářejí na plátně iluzi grafu srdeční frekvence, což značí, že Cannes je pulzujícím srdcem filmového festivalu. Jiné jsou ale až zbytečně doslovné a až moc jsou divákovi cpány, třeba když jsou pražské Vinohrady natáčeny přes objektiv „rybí oko“, což je završeno scénou, v níž si Mádl objedná v restauraci pečenou rybu, pozře její oko a zahlásí: „Oko – okno do duše.“

Jistě by bylo možné ten film vzít, hloubkově jej analyzovat a hledat v něm nějaké významy, podobným pokusům však Jan Němec zatnul tipec v závěru, kde slyšíme jeho režijní instrukce, jimiž vysvětluje Mádlovi, jakým konkrétním způsobem má tu objednanou rybu jíst, a když tak herec učiní, tak režisér řekne: „Tak, a to bude smysl filmu“. Otázka pak akorát zní, jak moc vážně to režisér myslel a jestli to třeba nebyl žertík. Tím se ale budou zabývat hlavně filmoví teoretici a běžnému divákovi to může být ukradené, tomu bude akorát zvolená forma filmu připadat, jako by její autor natáčel svůj film záměrně tak, aby se nikomu nelíbil (což by nebylo v jeho filmografii poprvé).

Vlka z Královských Vinohrad tak lze nepřekvapivě doporučit lidem, které zajímá tvorba Jana Němce, jsou odhodláni zkoumat jeho styl sdělování informací a natáčecí metodu, a kteří jsou ochotni platit za to, že budou v kině konfrontováni spíš se zajímavým studijním materiálem než s kvalitním filmovým zážitkem. Pro ty ostatní bych spíše doporučoval počkat si na uvedení filmu v televizi. Pokud totiž tohle odhodlání a nadšení nesdílíte a nehodláte se profesně věnovat filmu, tak pro vás Vlk z Královských Vinohrad příliš zajímavého neskýtá, nehledě na to, že pokud byste se třeba rádi dozvěděli, čím byl vlastně Jan Němec pro českou kinematografii tak významný, tak tento snímek rozhodně není vhodným zdrojem.