Slavný český novovlnný režisér Jan Němec (1936-2016) stihl snímek Vlk z Královských Vinohrad dotočit,
většinu postprodukce již však museli zaštítit jeho kolegové. Jde o adaptaci
jeho vlastní autobiografické povídkové knižní předlohy Nepodávej ruku číšníkovi, v níž tento originální autor,
průkopník a provokatér ironicky popisuje své zážitky i životní karamboly v Čechách
i v následném exilu v USA. Je to takové ohlédnutí Jana Němce za vlastním
životem a kariérou, možná dokonce vnímatelné jako závěrečná tečna a pomyslné rozloučení.
Jan Němec byl nepochybně významnou filmařskou legendou, zároveň však nepatřil
mezi režiséry, kteří by divákovi nějak usnadňovali předkládání svých vizí.
Filmy si vždy točil po svém, přesvědčen, že umění by mělo být svobodné. Jejich stopáž
se obvykle pohybovala v rozpětí 60-70 minut, a i tak je bylo v mnoha případech
těžké vydržet sledovat do konce. Vlk z Královských
Vinohrad má necelou hodinu a čtvrt, byl velmi laciný a je natočen tak
rozvolněně a svérázně (dalo by se říct punkově), že pro mnohé diváky pravděpodobně
ani nebude působit jako film, protože nebude vyhovovat jejich požadavkům na základní
atributy, které by film splňovat měl.
Začíná to tím, že na plátno vystoupí Karel Roden coby vypravěč a oznámí
divákům, že hodlají zhlédnout film o sebestředném člověku toužícím jen po slávě
a po penězích, což už samo o sobě nezní zrovna dvakrát vřele a atraktivně. Toho
člověka, jímž je jakési alter-ego samotného Jana Němce jménem „John Jan“,
ztvárnil Jiří Mádl, který záměrně není nijak speciálně líčen, aby třeba vypadal
v některých scénách starší, ačkoli hraje tu samou postavu od roku 1968 do
současnosti (akorát v roce 2015 má ve vlasech trochu šedé). Stejně tak
scény odehrávající se v minulosti jsou zcela evidentně natáčené v současnosti
a ani se nesnaží vypadat dobově (akorát občas je použit černobílý archivní
materiál). Sem tam se třeba kamera oddálí, takže jsou vidět kulisy, v nichž
scéna vznikala.
Příběh filmu je schválně dokonale nesoudržný a rozpadá se do
nesouvisejících epizodek, z nichž některé se dost možná odehrály tak, jak
je prezentováno (Jan Němec natáčí v Americe svatby na zakázku), jiné se
pravděpodobně ve skutečnosti odehrály jinak (Jan Němec je vyslýchán Státní
Bezpečností kvůli Franzi Kafkovi), některé se možná neodehrály vůbec a další se dokonce definitivně neodehrály vůbec (Jan Němec zabíjí Jeana-Luca Godarda
popelníkem). Problém je v tom, že kdo není expert na život Jana Němce, ten
nedokáže rozklíčovat, které scény odpovídají skutečnosti a které jsou jen
fantazijním výplodem (a je to takhle nerozlišené už v té Němcově knižní
předloze).
Jen některé z těch epizodek jsou mírně vtipné tím, jakých kreací se v nich
dopouští Jiří Mádl (který hraje svého bohémského a narcistního režiséra patřičně
uvolněně, jeho výkon je rozhodně velmi dobrý), jak moc ironicky je podmalovává
Rodenův komentář nebo jak moc absurdní věci se v nich odehrávají (třeba když
Němec sebelítostivě lamentuje nad tím, jak v Cannes v roce 1968 čeští
filmaři ostrouhali, ale završí to pozitivní notou, že když nic jiného, tak aspoň
ve městě výhodně prodal nějaké české potraviny a alkohol).
Jiné scény jsou vyloženě nedějové a pouze čistě umělecky metaforické,
přičemž některé jsou velmi příjemné, třeba když při nočních záběrech na scenérii
Cannes sebou kamera škube tak, že vzdálená světýlka vytvářejí na plátně iluzi
grafu srdeční frekvence, což značí, že Cannes je pulzujícím srdcem filmového
festivalu. Jiné jsou ale až zbytečně doslovné a až moc jsou divákovi cpány,
třeba když jsou pražské Vinohrady natáčeny přes objektiv „rybí oko“, což je
završeno scénou, v níž si Mádl objedná v restauraci pečenou rybu,
pozře její oko a zahlásí: „Oko – okno do duše.“
Jistě by bylo možné ten film vzít, hloubkově jej analyzovat a hledat v něm
nějaké významy, podobným pokusům však Jan Němec zatnul tipec v závěru, kde
slyšíme jeho režijní instrukce, jimiž vysvětluje Mádlovi, jakým konkrétním způsobem
má tu objednanou rybu jíst, a když tak herec učiní, tak režisér řekne: „Tak, a
to bude smysl filmu“. Otázka pak akorát zní, jak moc vážně to režisér myslel a
jestli to třeba nebyl žertík. Tím se ale budou zabývat hlavně filmoví teoretici
a běžnému divákovi to může být ukradené, tomu bude akorát zvolená forma filmu
připadat, jako by její autor natáčel svůj film záměrně tak, aby se nikomu
nelíbil (což by nebylo v jeho filmografii poprvé).
Vlka z Královských Vinohrad tak lze nepřekvapivě doporučit lidem, které
zajímá tvorba Jana Němce, jsou odhodláni zkoumat jeho styl sdělování informací
a natáčecí metodu, a kteří jsou ochotni platit za to, že budou v kině konfrontováni
spíš se zajímavým studijním materiálem než s kvalitním filmovým zážitkem.
Pro ty ostatní bych spíše doporučoval počkat si na uvedení filmu v televizi.
Pokud totiž tohle odhodlání a nadšení nesdílíte a nehodláte se profesně věnovat
filmu, tak pro vás Vlk z Královských
Vinohrad příliš zajímavého neskýtá, nehledě na to, že pokud byste se třeba
rádi dozvěděli, čím byl vlastně Jan Němec pro českou kinematografii tak
významný, tak tento snímek rozhodně není vhodným zdrojem.
Žádné komentáře:
Okomentovat