Britský spisovatel Roald Dahl se sice věnoval literatuře faktu, povídkám i
divadelním hrám, leč proslavily jej romány pro děti, z nichž mnohé se
později staly předlohami pro filmy (mimo jiné Fantastický pan Lišák či Karlík
a továrna na čokoládu). Filmového zpracování se dočkal i jeho Obr Dobr alias The BFG (The Big Friendly
Giant), na konci osmdesátých let animovaného, letos hraného v produkci
a režii Stevena Spielberga.
Se Spielbergem spolupracovala scenáristka Melissa Mathison, autorka scénáře
k E.T. – Mimozemšťanovi, a
Stevenův dvorní kameraman Janusz Kaminski, hudbu složil John Williams a herecký
výkon digitálního Obra Dobra zajistil Mark Rylance, čerstvý držitel Oscara za
vedlejší roli ve Spielbergově Mostu
špiónů. Zkrátka ideální tým pro natočení ideálního rodinného filmu, že? Jenže
ouha – tentokrát to bohužel není nic moc a výsledek je převážně nudný. Nudný a
prázdný.
Potíž je totiž v adaptování příběhu, který rozhodně není natolik
obsáhlý, aby film musel nutně mít ke dvěma hodinám. Jde v něm o holčičku
Sofii žijící v londýnském sirotčinci, která věří na lidožravé obry, co
kradou děti z postýlek. A pochopitelně ji také takový obr ukradne a odnese
do Obří říše, poté, co ho jednou v noci náhodou spatří. Jenže to není
lidožrout (jako ostatní obři na ostrově), ale dobrák od kosti, co jí jenom
zeleninu a mezi ostatními obry je kvůli menšímu vzrůstu spíš za zakrslíka.
Sofie ho pojmenuje Obr Dobr a skamarádí se s ním.
Po zhruba hodině a čtvrt od začátku filmu se Sofie rozhodne, že je potřeba
se ostatních obrů zbavit, protože A) jsou lidožraví, což z nich
automaticky dělá zloduchy a B) šikanují Obra Dobra. Takže Sofie vymyslí plán,
který v poslední půlhodině realizuje, takže v závěrečných deseti
minutách je i trocha akce s vrtulníky a tak. Ale ty bezmála dvě hodiny
jsou opravdu úmorné a většina děje působí poněkud vycpávkově. Především je
zbytečně moc času věnováno scénám a motivům, které nejsou pro příběh nijak
důležité, nemají moc společného s ostatním děním a víceméně akorát
zdržují.
- Když zlý velký obr pátrá po Sofii a ta se před ním schová do obrovské shnilé okurky, tak je to akorát tak napínavé, aby se o ni děti mohly bát, a akorát tak legračně hnusné, aby si mohly s pobavenými výrazy říct: „Bléé, fůůj.“ Pak ale z nějakého důvodu následuje nesmyslně dlouhá pasáž, v níž se Sofie myje, suší a převléká.
- Obr Dobr loví sny, ukládá je do lahviček a fouká lidem do hlav. Ale nestačí to říct a vysvětlit, musíme sledovat i to, jak hrdinové podnikají dalekou výpravu do hor k velkému stromu s jezerem, na jehož opačné straně vodní hladiny se nachází kouzelná říše, v níž se sny volně pohybují, a jak tam tráví dost času jejich proháněním.
- Když se Sofie setká s královnou Anglie, tak by jí klidně mohla vyklopit, co má na srdci, ale předtím jsme nuceni být svědky mimořádně dlouhé královské hostiny o několika chodech, vrcholící pitím kávy a přípitkem s dudáky a salutujícími generály. Přitom ta scéna je tam jenom proto, že se připíjí nějakým zeleným šňapsem z domácí výroby Obra Dobra, po němž se zeleně prdí. Takže na konci té hostiny všichni zeleně prdí, včetně královny a jejích psů, ha ha ha. (Přemýšlel jsem, jestli se někdy Spielberg uchýlil k něčemu podřadnějšímu, než jsou prdící gagy, ale asi je to nový milník.)
- V jednu chvíli Obr Dobr vrátí Sofii do
sirotčince (protože by jí jinak hrozilo nebezpečí), ale vzápětí ji
odtamtud hned zase odnese (poté, co mu Sofie vysvětlí, že se nebojí).
Všechny tyto scény mají společné to, že jejich existence nemá z dramatického hlediska žádný smysl. Nejde
přitom jen o tuto čtveřici, podobně „výplňových“ scén je totiž ve filmu tolik,
že tvoří jeho podstatnou většinu. Některé z nich nepochybně slouží
k tomu, abychom na mnoha a mnoha příkladech viděli, jak to vypadá u
Obra Dobra doma a co k čemu slouží a užili si digitální triky a maličkou
Sofii konfrontovanou s obřím nábytkem, obřím kuchyňským náčiním a obřím
vším, ale čeho je moc, toho je příliš. Na filmu pochopitelně pracovali špičkoví
profesionálové, takže to hezky vypadá i hezky zní, ale upřímně, k čemu to
je, když to není obalené příběhem, který by to všechno opodstatnil?
Děj filmu je zkrátka nehorázně chabý, roztahaný a řídký, v důsledku čehož
snímek působí dost zdlouhavě a rozvláčně a jako by se v něm povětšinou skoro
nic nedělo a jen se tak nezávazně blbnulo a špásovalo. Vyjma dvou delších scén
s obry je film navíc prostý i jakékoli akce – oba hlavní hrdinové si
nejčastěji pouze povídají, mnohdy dost nezajímavě, ale občas utrousí i nějaké to
moudro nebo nějakou hlášku. Např. mluva Obra Dobra je celá založená na tom, že
srandovně komolí a permutuje standardní slova, takže používá výrazy jako
„čoklověk“ nebo „jahodnice“. S tím souvisí to, že film jde u nás do kin
pouze v česky dabované verzi, nicméně dabing je opravdu velice podařený.
Ačkoli tedy Obr Dobr působí
hřejivě a optimisticky a je z něj cítit Spielbergova přítomnost, i přítomnost
velkého množství talentovaných tvůrců pod jeho vedením, tak mu nelze odpustit tu
strašnou příběhovou rozbředlost, která ho sráží na kolena. Základem je sice pohádka
pro děti, leč je celkem možné, že i děti Obra
Dobra spíš odzívají, neb groteskně laděných fyzických gagů, které tu jsou
patrně hlavně kvůli nim, tu zas není tolik, aby se jimi podařilo zakrýt tu
prázdnotu okolo, a vizuální stránka je sice technicky bezchybná, ale
nedostatečně nápaditá na to, aby dokázala udržet pozornost jen sama o sobě. Je
to škoda, ale zároveň žádný příšerný paskvil – spousta drobných detailů je
naopak hezká a roztomilá. Avšak jít na rodinný film od Stevena Spielberga a
dostat nanejvýš průměrnou pohádku utopenou v pomalém vyprávění a nedostatečně obsáhlém ději je vážně ekvivalentem
studené sprchy.
Žádné komentáře:
Okomentovat