Café society (Café Society) – Recenze – 30%

Café society je nový film Woodyho Allena, odehrávající se ve třicátých letech minulého století převážně v Los Angeles, kam přijíždí z New Yorku mladý, ambiciózní, horlivý a naivní Žid Bobby (Jesse Eisenberg), ucházející se o práci v Hollywoodu u svého strýce Phila (Steve Carell), vlivného agenta filmových hvězd. Okamžitě se zamiluje do jeho sekretářky Vonnie (Kristen Stewart), jeho nadbíhání a dvoření se jí ale naráží na překážku – Vonnie totiž už přítele má. Později se ukáže, že tím přítelem je právě Bobbyho strýc Phil, avšak tuto informaci Vonnie před Bobbym tají.

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

V podstatě jde tedy o milostný trojúhelník, v němž se čeká na to, kdy se Bobby dozví o skutečné identitě svého soka, kdy se Phil (který je kvůli Vonnie ochoten opustit po pětadvaceti letech svou manželku a své děti) dozví, že vůbec nějakého soka má, a pro kterého z nich se nakonec Vonnie rozhodne. Do toho kamera proplouvá vysluněnými lokacemi Los Angeles a večírky a bankety v luxusních podnicích a prostorných domech, kde se schází vybraná hollywoodská společnost, a kde za vyhrávajícího jazzu neustále létají vzduchem slavná jména filmových osobností z třicátých let.

No a zádrhel je převážně v tom, že ta zápletka s milostným trojúhelníkem se vyřeší někdy v polovině filmu a pak už se nestane nic.

V druhé polovině jsme akorát svědky toho, jak vypadá život hrdinů po několika letech, kdy se sice ještě jednou všichni setkají tváří v tvář, ale v podstatě si akorát vyjádří své sympatie a nic se nezmění. Kromě toho je těch zbývajících 45 minut filmu mimovolně zaplněno převážně boční zápletkou týkající se Bobbyho bratra, jenž je v New Yorku gangsterem vlastnícím noční podnik, a který má oplétačky se zákonem kvůli nějakým vraždám, a hádkami Bobbyho rodičů nad otázkami židovského náboženství. Nic z toho ale už není dostatečně dramaticky exponováno, nevede to k žádné pointě a v podstatě se jedná jen o umělou výplň nutnou k tomu, aby snímek dosáhl na celovečerní stopáž.

Ze stejného soudku je scéna ze začátku filmu, kdy si Bobby přizve do hotelového pokoje mladou prostitutku, která je ale hrozně nesmělá a nezkušená a Bobby je její první zákazník vůbec. Je z toho relativně komická krátká scénka, která ale nemá v rámci děje žádné opodstatnění, protože ta scéna už nevede k ničemu dalšímu a to děvče se už znovu neobjeví.

Café society je tudíž kombinací komediálně-dramatické romantické červené knihovny s velice chatrným a slabým dějem a poněkud slabé imitace Scorseseho mafiánských filmů, okořeněné směsí standardního dobového retra, Woodyho oblíbeného jazzu, trochy povinného neurotického humoru a židovských anekdot. Jesse Eisenberg je v roli dychtivého, sebevědomého, upovídaného a trochu roztržitého mladíka spíš nesympatický a otravný, Kristen Stewart nedokáže být přesvědčivá ani jako citově rozervaná femme fatale rozhodující se mezi dvěma osudovými muži (ačkoli byste si mohli myslet, že přesně tohle by už mohla mít dostatečně natrénováno z jisté ságy) a herecky je oba výrazně převyšují ve vedlejších rolích Steve Carell i Blake Lively, která do filmu přibude ve druhé polovině.

Velmi iritující je vypravěč, jenž nejprve hlasem samotného Woodyho Allena a později i hlasy jiných postav komentuje dění i vnitřní pochody hrdinů, přičemž většinou buď popisuje, co je očividné, nebo usnadňuje hercům práci, když divákům vysvětluje, co postavy ve filmu zrovna cítí. Jednak je to zbytečné, protože ty emoce by měli umět zahrát právě herci, a zároveň je to neskutečně líné režijně, protože emoce se dá navodit např. i správnou kombinací hudby, kamery a střihu, a netřeba ji explicitně popisovat. Film pak kvůli tomu působí buď jako hodně špatná adaptace nějaké knihy nebo v tomto případě díky Allenově rétorice jako rozpohybovaná ilustrace nějaké rozhlasové hry.

Navíc i dialogy jsou slabé, funkčního humoru je poskrovnu, v polovině snímek dramaticky odumře a jeho postavy jsou většinou jen neživoucími figurkami karikatur, co si navzájem lžou a tají před sebou různá tajemství, aby vůbec kolem nich mohla nějaká zápletka existovat, případně se chovají jako vypatlaní idioti (situaci s otravným sousedem, pouštějícím si rádio moc nahlas, Bobbyho bratr vyřeší tím, že toho souseda zabije a zabetonuje). Vizuálně lze na filmu ocenit výpravu a kameru, všechno ostatní je ale dost průměrné, včetně toho, že se nepodařilo dostatečně rozlišit prostředí Los Angeles a New Yorku.

Café society je slabou a povrchní vyprávěnkou fungující na úrovni nostalgického kýče, v němž se postavy vytahují na večírcích tím, s kolika filmovými hvězdami se znají, a závidí jim jejich honosné domy na travnatých pozemcích. Po Kouzlu měsíčního svitu a Iracionálním muži se tak jedná o další snímek ve filmografii Woodyho Allena v řadě, který vámi pouze prošumí a pranic po sobě nezanechá. Dokonce i ze srovnání s ostatními (a nikterak výjimečnými) filmy, v nichž spolu hrají v páru Jesse Eisenberg a Kristen Stewart, tj. Zábavný Park a American Ultra, vychází snímek Café society jako poražený.