Sebevražedný oddíl (Suicide Squad) – Recenze – 90%

Představte si Avengers, akorát si na místo superhrdinů Mirků Dušínů dosaďte tu nejhorší verbež z řad psychopatických vrahounů a kriminálníků. Ve světě, kde zemřel Superman, se k realizaci takové představy odhodlala americká vláda poté, co jí došlo, že jakmile začne Zemi ohrožovat nějaké nadpozemsky silné zlo, na které ani Batman (který si dává dohromady Justice League) nebude stačit, tak ho nebudou mít jak odrazit. Dají proto šanci speciálnímu oddílu, v němž figurují mimo jiné profesionální zabiják Deadshot, nezkrotná a svůdná Harley Quinn, krokodýlí mutant Killer Croc, či ohnivý metačlověk Diablo.

Základem filmu je představení všech hrdinů a jejich předvedení coby funkčního týmu, který operuje v životně nebezpečných misích pod rozkazy americké armády a pod neustálou hrozbou okamžité smrti při jakémkoli náznaku neuposlechnutí, a kterému by divák měl držet palce, přestože je složen z hrdlořezů a sociopatických šílenců. Dalším bodem je uvedení jejich první společné akce, kdy se vláda rozhodne vybíjet menším zlem větší zlo, tentokrát v podobě hodně naštvaného sourozeneckého dua aztéckých bohů-čarodějů.

Podstatné je, že obojí se povedlo skvěle. Režisér David Ayer má za sebou několik filmů, jejichž hrdinové se projevují jako cynické a okolním prostředím zocelené svině (Drsný časy, Street Kings, Železná srdce), a na Sebevražedném oddílu je to vidět. Sebranka titulních anti-hrdinů je perfektně napsaná, výborně obsazená a úžasně zahraná. Ayerovi stačí pár promyšlených záběrů, aby bylo i divákovi absolutně neznalému původní komiksové předlohy jasné, kdo že se mu to producíruje před očima. Aby od prvního okamžiku vnímal, jakou hrůzu a respekt všichni budí, ale zároveň si uvědomoval jejich slabiny, které je činí zranitelnými, což je důležitý aspekt pro to, aby je člověk nevnímal jen jako nelidské zrůdy a mohl jim vůbec fandit.

Deadshot (charismatem přetékající Will Smith) dokonale ovládá zbraně a nikdy nemine, ale jeho Achillovou patou je jeho malá dcera. Rozverná Harley Quinn (svou roli si děsně užívající Margot Robbie) zas k smrti miluje krále podsvětí Jokera (pozoruhodně ujetý a skutečně děsivý mafián/klaun Jared Leto). Potetovaný Diablo umí šlehat z rukou plameny a spálit na popel vše v okruhu deseti metrů, kvůli traumatu z minulosti je však spíše defenzivní. Oddílu velící důstojník (oproti ostatním spíše nevýrazný Joel Kinnaman) si před ostatními buduje skořápku tvrďáka, přitom ho ale trápí, že pradávná entita, proti které mají bojovat, posedla ze všech možných žen zrovna tu, do které se zamiloval. Ostatní sice nemají tolik prostoru a dozvíte se o nich skutečně jen ty nejnutnější informace, leč jsou to informace dávkované inteligentně, systematicky a s rozvahou.

Kromě toho jsou ale všichni nehorázně cool a ať dělají, co dělají, vždycky to působí ohromně efektně a nikdy ne trapně. Přitom dokázat zařadit do týmu profesionálních zabijáků a superschopnostmi nadaných metalidí (slovo superhrdina se fakt nehodí) i australského vagabunda, co pořád pije pivo a zabíjí lidi bumerangem, a začlenit ho do společné akce tak, aby dotyčný ani na okamžik nepůsobil nechtěně směšně či dementně, lze považovat za umění. U scén s Jokerem (který je pouze epizodní postavou a spíš jde o větší cameo) mrazí v zádech. Když se Deadshot správně postaví a správně zadívá a začne kropit nepřátele, tak taky. Totéž, když se Diablo odhodlá a ukáže, zač je toho loket.

Lví podíl na tom má hudba Stevena Price i významově používaný písničkový soundtrack, a především režijní vklad Davida Ayera, který za dobře vynaložených 175 milionů vtiskl snímku temnou a silně stylizovanou vizualitu Snyderova Batman vs Superman říznutého Útěkem z New Yorku a hlavně mu dodal neuvěřitelný prvoplánový náboj, díky němuž se zaprvé nedá nudit (spíš žasnout) a zadruhé se toho stihne odvyprávět ohromné množství. Celý oddíl se dá dohromady překvapivě rychle, přestože postavy Willa Smithe a Margot Robbie jsou zvlášť představovány dokonce nadvakrát. Avšak ani vteřina filmu se nespálí na zbytečném dialogu, prázdném místě či nadbytečné vycpávkové vatě. Film uhání jak drak, téměř nenechá diváka vydechnout, a přitom je režírován s přehledem, inteligentně a s neuvěřitelnou energií, která sálá z akčních scén, vtipných hlášek i z hereckých výkonů.

Není pochyb o tom, že Ayer měl nějakou vytyčenou vizi, kterou nemohl zcela naplnit, protože mu to nebylo dovoleno. Přesto to dopadlo vzhledem k okolnostem (přestřihávání, omezení přístupnosti) asi nejlépe, jak mohlo, včetně toho, že Ayer dokázal výsledek ukočírovat a vybalancovat všechny motivy a podzápletky, mentální pochody postav i gradaci děje. Navíc šel až na hranu toho, co si mohl dovolit ve filmu přístupném mládeži (u nás má přístupnost od dvanácti let), kdy akce je správně řízná, hrdinové jsou fakt nebezpeční magoři a nechybí usekávání končetin, prostřelování hlav apod., akorát se to všechno odehrává bez krve a sprostých slov. Ani jedno sice nijak výrazně nechybí, ale zároveň se nedá říct, že by tomu všemu občasný cákanec nebo silnější vulgarismus nedodal ještě víc ohně pod kotel.

Ve vyprávění je Ayer příjemně přímočarý, což z filmu činí nehoráznou divokou jízdu plnou audiovizuální rozkoše, ohromující a neskutečně zábavnou. Zároveň má cit pro detail, takže i na pohled obyčejnou konverzaci hrdinů v baru dokáže ozvláštnit tím, že např. nechá Diabla vypomáhat si během monologu vytvářením obrazců z plamínků tancujících na dlani a jejich následným uhašením pod obrácenou skleničkou. Podobně originálních a nápaditých drobností je ve filmu spousta, ať už vizuálních, kameramanských, střihových, hudebních či dějových.

Jistě se dá namítat ledacos. Že je neetické a morálně nesprávné povzbuzovat komando složené z vrahů, kteří byli vytaženi z blázinců či z vězení, kde si odpykávali trojité doživotní tresty. Že ono několik tisícovek let staré zlo, proti němuž se bojuje, je až příliš vycucané z prstu. Že ve filmu je toho tolik, a děje se to tak nahodile, že výsledek připomíná spíš chaos, rozpadající se do epického kolotoče marnosti, v němž talentovaní herci hrají machistické postavy, případně postavy degradované do stereotypních sexuálních symbolů, které v některých případech ani nemají pro svůj výskyt v příběhu pádné opodstatnění.

Přitom speciální jednotce složené z vězeňské lůzy se fandilo už před bezmála padesáti lety v Tuctu špinavců. Údernost a naturalističnost, s jakou bylo přistupováno ke ztvárnění hlavních záporáků, činí jejich hrozbu ve srovnání s hrozbami záporáků z většiny jiných komiksových adaptací až překvapivě hrozivou a naléhavou (a hlavně tu máme po dlouhé době záporáka, který má originální vzhled i chování a jehož zrod ve stanici metra se řadí k nejpůsobivějším scénám filmu). Herci ať klidně hrají, co chtějí, pokud jsou jejich výkony přesvědčivé, a to je přesně tento případ.

A David Ayer možná vytváří na pohled chaos, leč je to organizovaný a promyšlený chaos s jasnou strukturou, který jednak plynule navazuje na něco předešlého, jednak slouží jako našlápnutí k něčemu dalšímu a zároveň představuje svěží vítr v komiksovém žánru, podobně jako nedávno Deadpool nebo před lety Kick-Ass. Sebevražedný oddíl plní svůj cíl být ojedinělou filmovou událostí nabízející dvě hodiny konzistentní zábavy. Jen je škoda, že Ayerovi zřejmě nepovolili úplně volné ruce, jinak to mohlo být fakt maso.