Snímek Božská Florence je sice
americký a je inspirovaný reálnými událostmi, které se odehrály ve čtyřicátých
letech v New Yorku, leč natočil jej britský režisér Stephen Frears (Show začíná, Královna, Philomena) a
hlavní mužskou roli v něm ztvárnil Hugh Grant, čímž má Božská Florence svým provedením,
atmosférou a mnohdy i stylem humoru spíš blíže ke snímkům britským.
Ony skutečné události se točí kolem bohaté Američanky Florence Foster
Jenkins (výborně ji hraje Meryl Streep), která proslula jako „nejlepší nejhorší
zpěvačka na světě“, neboli jako žena s tak strašným pěveckým přednesem, že
jí to vysloužilo „slávu“ a spoustu prodaných desek.
Florence Foster Jenkins totiž byla tehdy už starší a velmi bohatá paní, která
celý život milovala hudbu. Hudbou takřka žila, finančně za války podporovala
umělce, založila vlastní hudební klub a v hudební branži se s každým
znala. A když se sem tam rozhodla zpívat, tak jí nikdo neměl to srdce ani sílu
říct, jak zpívá hrozně, ať už kvůli lítosti a lásce (viz její oddaný manžel St.
Claire v podání Hugha Granta) nebo kvůli strachu o peníze (viz příjemci
jejího štědrého mecenášství). Všichni se před ní přetvařovali a živili ji
lživým klamem, že zpívá báječně (včetně jejího učitele zpěvu a případných
posluchačů, které její manžel včas podplatil), až se jednoho dne rozhodla, že
uspořádá vlastní koncert a vystoupí před širokou veřejností. A v tu chvíli
se začal rýsovat malér.
Shodou okolností měl rok zpátky v našich kinech premiéru francouzský
film Marguerite, který byl o tom
samém a byl inspirován stejnou ženou, leč udělal z ní Francouzku a
přesunul celý děj do Francie. Božská
Florence není jeho remakem, nýbrž jiným pohledem na stejné události, a jde
skutečně jen o náhodu, že oba filmy vznikly takto s pouhým ročním
rozestupem. No a Božská Florence je
lepší.
Především je Florence skutečně jednoznačně hlavní hrdinkou, na rozdíl od
Marguerite, která se dělila o pozornost s několika dalšími postavami
v čele s nějakou náhodnou začínající zpěvačkou a dvěma mladými
anarchisty. Kromě ní dostává stejné množství prostoru i její manžel a poměrně
dost scén si pro sebe získal i vykulený a poněkud přehrávající Simon Helberg
(Howard z Teorie velkého třesku)
v roli jejího osobního pianisty, ale to je v podstatě všechno a nikdo
další už tolik nevyčnívá. Včetně další podstatné vedlejší postavy v podobě
St. Clairovy milenky v podání Rebeccy Ferguson.
Zároveň je Božská Florence
komediálnější než Marguerite a rovina
mezi humorem, dojemnými scénami a dramatičtějšími, mrazivými sekvencemi je v ní
o dost lépe vybalancovaná. Více času je věnováno komickým reakcím posluchačů
Florenčina zpěvu, naopak o něco méně se snímek zabývá psychologickým
rozpoložením ženy, které její okolí nalhává bludy a ona jimi žije, případně
krizemi těch, co to s ní myslí od srdce dobře, ale jejich vlastní lži jim
přerostly přes hlavu a spějí k vyvrcholení, kterému nedokáží zabránit.
Meryl Streep je vynikající, její falešný zpěv je fantasticky strašlivý
(přitom přinejmenším z Mamma Mia!
víme, že zpívat rozhodně umí), avšak její postava spíš než smích vyvolává
lítost, a pokud už se divák bude něčemu smát, tak to jsou obličeje jejích
posluchačů, v nichž se zračí panická hrůza i potlačovaný výsměch. Hugh
Grant je nesmírně působivý, byť hraje uhlazeného anglického gentlemana
komorního projevu a nemá moc příležitostí na sebe upozorňovat.
Jít na Božskou Florence však
neznamená jen jít na snímek kombinující drama a komedii, snímek natočený
režisérem dvakrát nominovaným na Oscara, v hlavní roli s trojnásobnou
držitelkou Oscara, se spoustou dalších známých jmen, skvělou hudbou Alexandra
Desplata a výbornou dobovou stylizací od kostýmů a kulis po účesy a líčení.
Znamená to i jít na film, jehož zápletka je postavena na mimořádně falešném
zpěvu (kterého je tu hodně), tak falešném, že si možná nějaký ten záznam v
historii zaslouží. Kvůli tomu krákorání trhajícímu uši není sledování Božské Florence zážitkem na sto procent příjemným,
ale bez něj by to zkrátka nešlo, a herci i zručná režie tomu všemu dodávají
patřičné kouzlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat