Božská Florence (Florence Foster Jenkins) – Recenze – 70%

Snímek Božská Florence je sice americký a je inspirovaný reálnými událostmi, které se odehrály ve čtyřicátých letech v New Yorku, leč natočil jej britský režisér Stephen Frears (Show začíná, Královna, Philomena) a hlavní mužskou roli v něm ztvárnil Hugh Grant, čímž má Božská Florence svým provedením, atmosférou a mnohdy i stylem humoru spíš blíže ke snímkům britským.

Ony skutečné události se točí kolem bohaté Američanky Florence Foster Jenkins (výborně ji hraje Meryl Streep), která proslula jako „nejlepší nejhorší zpěvačka na světě“, neboli jako žena s tak strašným pěveckým přednesem, že jí to vysloužilo „slávu“ a spoustu prodaných desek.

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Florence Foster Jenkins totiž byla tehdy už starší a velmi bohatá paní, která celý život milovala hudbu. Hudbou takřka žila, finančně za války podporovala umělce, založila vlastní hudební klub a v hudební branži se s každým znala. A když se sem tam rozhodla zpívat, tak jí nikdo neměl to srdce ani sílu říct, jak zpívá hrozně, ať už kvůli lítosti a lásce (viz její oddaný manžel St. Claire v podání Hugha Granta) nebo kvůli strachu o peníze (viz příjemci jejího štědrého mecenášství). Všichni se před ní přetvařovali a živili ji lživým klamem, že zpívá báječně (včetně jejího učitele zpěvu a případných posluchačů, které její manžel včas podplatil), až se jednoho dne rozhodla, že uspořádá vlastní koncert a vystoupí před širokou veřejností. A v tu chvíli se začal rýsovat malér.

Shodou okolností měl rok zpátky v našich kinech premiéru francouzský film Marguerite, který byl o tom samém a byl inspirován stejnou ženou, leč udělal z ní Francouzku a přesunul celý děj do Francie. Božská Florence není jeho remakem, nýbrž jiným pohledem na stejné události, a jde skutečně jen o náhodu, že oba filmy vznikly takto s pouhým ročním rozestupem. No a Božská Florence je lepší.

Především je Florence skutečně jednoznačně hlavní hrdinkou, na rozdíl od Marguerite, která se dělila o pozornost s několika dalšími postavami v čele s nějakou náhodnou začínající zpěvačkou a dvěma mladými anarchisty. Kromě ní dostává stejné množství prostoru i její manžel a poměrně dost scén si pro sebe získal i vykulený a poněkud přehrávající Simon Helberg (Howard z Teorie velkého třesku) v roli jejího osobního pianisty, ale to je v podstatě všechno a nikdo další už tolik nevyčnívá. Včetně další podstatné vedlejší postavy v podobě St. Clairovy milenky v podání Rebeccy Ferguson.

Zároveň je Božská Florence komediálnější než Marguerite a rovina mezi humorem, dojemnými scénami a dramatičtějšími, mrazivými sekvencemi je v ní o dost lépe vybalancovaná. Více času je věnováno komickým reakcím posluchačů Florenčina zpěvu, naopak o něco méně se snímek zabývá psychologickým rozpoložením ženy, které její okolí nalhává bludy a ona jimi žije, případně krizemi těch, co to s ní myslí od srdce dobře, ale jejich vlastní lži jim přerostly přes hlavu a spějí k vyvrcholení, kterému nedokáží zabránit.

Meryl Streep je vynikající, její falešný zpěv je fantasticky strašlivý (přitom přinejmenším z Mamma Mia! víme, že zpívat rozhodně umí), avšak její postava spíš než smích vyvolává lítost, a pokud už se divák bude něčemu smát, tak to jsou obličeje jejích posluchačů, v nichž se zračí panická hrůza i potlačovaný výsměch. Hugh Grant je nesmírně působivý, byť hraje uhlazeného anglického gentlemana komorního projevu a nemá moc příležitostí na sebe upozorňovat.

Jít na Božskou Florence však neznamená jen jít na snímek kombinující drama a komedii, snímek natočený režisérem dvakrát nominovaným na Oscara, v hlavní roli s trojnásobnou držitelkou Oscara, se spoustou dalších známých jmen, skvělou hudbou Alexandra Desplata a výbornou dobovou stylizací od kostýmů a kulis po účesy a líčení. Znamená to i jít na film, jehož zápletka je postavena na mimořádně falešném zpěvu (kterého je tu hodně), tak falešném, že si možná nějaký ten záznam v historii zaslouží. Kvůli tomu krákorání trhajícímu uši není sledování Božské Florence zážitkem na sto procent příjemným, ale bez něj by to zkrátka nešlo, a herci i zručná režie tomu všemu dodávají patřičné kouzlo.