Ben Hur (Ben-Hur) – Recenze – 50%

Nelze recenzovat nového Ben Hura a nevzpomenout přitom klasiku z roku 1959, Ben Hura režiséra Williama Wylera. Ukázkový velkofilm, téměř čtyřhodinové epické drama biblických rozměrů, v němž je velkolepý dobrodružný příběh bohatého židovského měšťana, který je odsouzen jako otrok na galeje a po letech se rozhodne natřít to Římské říši ve vozatajských závodech, prolnut se životem Ježíše Krista, završeným čtyřiceti minutami výjevů z křížové cesty. Jeden z nejlepších filmů světové kinematografie, který dodnes neztratil téměř nic ze své působivosti, s nesmrtelným výkonem Charltona Hestona a s jedenácti Oscary na kontě.

Nový Ben Hur není nijak zvlášť velkolepý ani epický a spíš by se dal označit za zcela tuctovou akčně-historickou podívanou, srovnatelnou s jinými soudobými filmy podobného ražení, např. s remakem Souboje titánů či Barbara Conana. Jaké byly důvody jeho vzniku, by možná vydalo na zajímavou diskuzi, avšak pokud jedním z těch důvodů bylo vydělat peníze, tak se ten záměr příliš nevydařil, protože tržby nového Ben Hura jsou přinejmenším v USA žalostné.

 

zdroj fotek: forumfilm.cz

Oproti Wylerovu snímku se Ben Hur dočkal řady změn. Je jich opravdu až příliš na to, aby se rozebíraly všechny. Ale ať už jde o vystřižení všeho možného kvůli podstatně kratší stopáži nebo o změny ve vztazích či motivacích postav, ne vždy jde o změny k horšímu, jak by se mohlo zdát. Jen těch změn k horšímu je o něco víc.

Základem je příběh dvou dávných přátel (zde nevlastních bratrů), Žida Ben Hura a Římana Messaly, které znesváří, když Ben Hur na sebe vezme vinu za ohrožení života důležitého římského pohlavára a Messala za to uvězní (zde popraví) jeho rodinu a jeho samotného pošle dřít na galeje, kde dotyčný stráví pět let. Není to ale o tom, že by Ben Hur byl nevinný svatoušek a Messala zas sadistický zlosyn. Messala (Toby Kebbel) tu je za hrdinného reka, co se chtě nechtě musí podřídit rozkazům nadřízených, zatímco Ben Hur (Jack Huston) si za to, co se mu stane, může do jisté míry sám, a to když ve svém domě nerozvážně ukryje nebezpečného rebela.

Za nejzápornější postavu je tu tím pádem Messalův přímý velitel Pilát Pontský, který dostal oproti verzi z roku 1959, kde vůbec nepůsobil jako záporná postava, mnohem víc prostoru. Naopak za nejvíce pozitivního hrdinu je tu Ježíš Kristus, který se zaprvé tentokrát dočkal i několika vět ve scénáři a zadruhé je mu vidět do obličeje, což mu ironicky na božském vzezření dost ubírá – nebýt toho, že se hned ve své první scéně věnuje truhlařině, tak by ani nebylo poznat, že jde o Krista (a nějaká vedlejší postava to raději o něco později pro jistotu ještě explicitně zmíní).

Záměrný důraz na šedivost obou hlavních postav, kdy Juda není žádný zářný exemplář příkladných vlastností a Messala by se rád choval jako dobrák, kdyby měl tu možnost, poněkud znevažuje motiv konfliktu obou jedinců a celé to spěje k tomu, že film má oproti Wylerovu filmu i podstatně jiný závěr, bohužel o dost hloupější, obírající snímek o případný nádech antické tragičnosti.

Děj filmu působí mnohdy až příliš zbrkle, což je v kontrastu s předlouhými dialogovými scénami, v nichž postavy komentují své motivace a sociálně-politické přesvědčení, a které padají na hubu jednak kvůli své obecné nezajímavosti a jednak kvůli tomu, že jediný opravdu výborný herec v celém filmu je Morgan Freeman ve vedlejší roli kočovného šejka, zatímco zbytek osazenstva je nejčastěji slušným hereckým průměrem, sporadicky mírným nadprůměrem.

Částečná nuda a mdlost v klidnějších pasážích bude zaviněna pravděpodobně i režií Timura Bekmambetova (Noční hlídka, Wanted), který sice s přehledem zvládá akční pasáže (lodní bitva i závody čtyřspřeží vypadají moc dobře, ačkoli o moc lepší než v roce 1959 nejsou, pokud vůbec), ale když se na plátně zrovna nic akčního neděje, tak to znatelně vázne.

Z toho všeho by to mohlo vypadat, jako že je nový Ben Hur úplně strašlivý, což ale není pravda. Je to veskrze průměrný historický film prodchnutý biblickými motivy, který akorát neustále naráží na to, že je srovnáván s o tolik kvalitnějším předchůdcem, vedle něhož se nutně jeví poněkud dietně a nedomrle. Srovnávat oba Ben Hury je jako stavět vedle sebe bramborovou kaši z brambor a bramborovou kaši z prášku, leč je to srovnání, kterému se člověk neubrání. Wylerova Ben Hura pochopitelně doporučuji ke zhlédnutí podstatně víc, od toho nového ale zároveň úplně neodrazuji. Když už nic jiného, tak ve srovnání se zmíněnými novými verzemi Souboje titánů nebo Barbara Conana vychází přeci jen vítězně.

(A nemá cenu poznamenávat na účet nového Ben Hura, že remaky slavných filmů by se vůbec neměly točit. On totiž i ten oslavovaný Ben Hur z roku 1959 je remake, a to snímku z roku 1925.)