Učitelka – Recenze – 70%

Poslední spolupráce režiséra Jana Hřebejka se scenáristou Petrem Jarchovským v podobě snímku Líbánky sklidila pozitivních ohlasů jen poskrovnu, přičemž nejvíc se psalo o tom, jak Jarchovského špatný scénář podráží nohy jinak nadprůměrně kvalitní Hřebejkově režii, což je ostatně výtka, která je zmiňována v souvislosti s tvorbou tohoto dua již dlouhá léta, přinejmenším od filmu Medvídek. Hřebejkova spolupráce s jinými autory se ale v poslední době také dočkala převážně rozporuplných a zklamaných názorů, ať už šlo o filmovou tvorbu (Zakázané uvolnění, Svatá čtveřice) nebo o tvorbu seriálovou (Případ pro Exorcistu, Místo zločinu Plzeň). Učitelka je tudíž takovým Hřebejkovým návratem na výsluní, k motivům, na něž jsme u něj zvyklí. Zaprvé je režírovaná opravdu dobře a zadruhé Jarchovského scénář sice není vyloženě geniální, ale aspoň je smysluplný a solidně vystavěný, což se o scénáři Líbánek říct nedalo.

 

Zdroj fotek: kviff.com

Příběh se odehrává v Československu v období normalizace v roce 1983 a je údajně inspirován Jarchovského skutečnými zážitky ze školních let. Vypráví o vdově Márii Drazděchové, předsedkyni komunistické strany, která je zároveň třídní učitelkou na základní škole. Jde o manipulativní a zlomyslnou fúrii, jež si první den školy od všech dětí zjistí povolání jejich rodičů a ty pak nutí plnit různé „službičky“, přičemž děti těch, co paní učitelce vyhoví, nosí domů jedničky a pochvaly, zatímco žákům rodičů s odmítavým postojem se prospěch okamžitě zhorší a navíc musí čelit psychickému teroru, což vede až ke kolapsu jedné z takto znevýhodněných studentek.

O všech těchto událostech se divák dozvídá napříč celým filmem retrospektivně a hlavní děj se odehrává až po nich, na mimořádné třídní schůzce, na níž rodiče žáků ve spolupráci s ředitelkou školy zvažují sepsání petice požadující učitelčino odstoupení. V této rovině, jež díky přesvědčování a argumentaci pro a proti v rámci dvou skupin opačných názorů trochu připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů, se pak ukazuje, že spousta rodičů se bojí následků, jež by vyřčení jejich názoru mohlo způsobit, a že spoustě dalších systém vynucených výpomocí vlastně vyhovuje, protože jde o bezpáteřní komunistické vlezdoprdelky, kteří jsou slepí a ignorantní vůči problémům druhých.

Jde tedy o další film na téma „podívejte se, jaká příkoří dřívější režim lidem způsoboval, a jací byli komunisti hajzlové,“ kdy postava učitelky Drazděchové je prezentována jako nedotknutelné, ultimativní zlo, proti němuž se nedá bojovat, a kdo se o to pokusí, ten bude semlet a zničen. O jejích zrůdných praktikách, kdy systematicky vykořisťuje děti i dospělé, se obecně ví, ale každý to raději přehlédne, nebo se podvolí, aby z toho sám neměl nějaký problém. Netvrdím, že rok 1983 nebyl v Československu tvrdá doba, a že neexistovali lidé, proti jejichž jednání nešlo kvůli jejich pozici ve straně nic namítnout, ale ta démonizace titulní učitelky je přeci jen trochu přehnaná a odevzdané podkuřování úplně všech její osobě je trošku za hranicí uvěřitelnosti. Dokud jde o pečení bábovek, opravu pračky nebo schovávání podpultového zboží, tak je to ještě v pořádku, ale když se po jednom z rodičů žádá, aby riskoval kariéru na pokusu propašovat letadlem nějaké jídlo učitelčině sestře do Moskvy, a on na to kývne ve snaze zachránit vlastní dceru před propadnutím, působí to přeci jen poněkud přitažené za vlasy.

Minoritním problémem je slovenský jazyk, v němž je asi osmdesát procent všech dialogů (bez titulků), což je zapříčiněno velkým zastoupením slovenských herců (film původně vznikal ve slovensko-české koprodukci coby komorní televizní projekt pro slovenskou televizi). Jde ale spíš o upozornění, že zejména mladší diváci nemusejí rozumět některým výrazům, nehledě na to, že některé dialogy jsou poměrně kulometné. Zas je to ale lepší, než kdyby měl být celý film nadabován do češtiny, protože podobné pokusy dopadají u tuzemských produkcí ve většině případů trestuhodně.

O něco zásadnější výtkou je neaktuálnost tématu, jež se projevuje zejména v závěru snímku, který má dovětek zasazený do začátku 90. let, kdy se zdviženým ukazováčkem apeluje na diváky, aby něco podobného už nikdy nenechali dopustit tak daleko, resp. aby neopakovali ty samé chyby, jakých se lidé tehdy dopouštěli. Nutno říct, že takové sdělení by mělo největší efekt právě pár let po revoluci, leč čtvrtstoletí po ní už dost ztrácí na údernosti, a přesah do aktuálního společensko-politického dění není příliš zřejmý (pokud vůbec o nějaký tvůrcům šlo). Učitelka tak spadá do početné kategorie těch českých filmů, které se namísto reagování na současné podmínky zasekly v minulosti a raději opakovaně kritizují komunistický režim, což ovšem z dnešního hlediska působí už poněkud vyčpěle. Z podobného soudku byl třeba Jarchovského adaptovaný scénář k Občanskému průkazu.

Výhrou je však právě Jan Hřebejk, který rozjel naplno svůj talent a schopnost natáčet filmy tak, aby velmi slušně kombinovaly dramatické i komediální pasáže, a dokázal si pohlídat, aby humorné scény byly opravdu humorné a mrazivé scény mrazivé, kdy jednak velmi dobře natáčí jednotlivé scény, nechává vyniknout břitké dialogy a zároveň skvěle vede herce. Zuzana Mauréry v titulní roli hlavní anti-hrdinky, přesvědčivě zlé a zákeřné svině, je zralá na herecké ceny, stejně tak Martin Havelka, nejvýraznější představitel jednoho z rodičů, který kromě bravurního hereckého výkonu vychytal i ty nejvtipnější hlášky. Dokonalá je dobová stylizace i obsazení dětských rolí.

Učitelka naplňuje tragikomické schéma, jež jsme u Hřebejka už několikrát viděli, a nepřináší v tomto ohledu vůbec nic nového – spíš jde o návrat k bezpečně zavedenému retru ve stylu Pupenda, na což slyší dobře i diváci. Přesto je naprosto přijatelným dílkem, které lze vyzdvihnout coby ukázku nadstandardně odvedené filmařiny v čele s nadprůměrnou režií, silnou hereckou sestavou a několika velmi hezky napsanými pasážemi.